ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA KRAKONOŠOVA DIVADELNÍHO PODZIMU 2003 - XXXIV. NÁRODNÍ PŘEHLÍDKY VENKOVSKÝCH DIVADEL

Paní a pánové, vážení divadelní přátelé,
úroveň letošního Krakonošova divadelního podzimu by se dala znázornit křivkou, která se vyznačuje prudkými zvraty: ostře stoupá, aby ještě ostřeji klesala - někdy až k nížinám nečekaným a nežádoucím. Jako členové poroty jsme museli pojmenovávat kvalitu celku stejně jako jednotlivé dílčí problémy a nedostatky. Občas se ozvaly hlasy, že bychom měli přitvrdit, aby bylo jasné, že se XXXIV. Národní přehlídka venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou nepovedla. I kdybychom ovšem v porotě použili slov, jimiž častoval divadlo Jan Zlatoústý - a na svatého to byly výrazy věru pozoruhodně drsné - nic bychom nedokázali. Nezbývá než vzít na vědomí, že Krakonošův divadelní podzim byl takový, jaký byl, a pokoušet se analyzovat příčiny, proč tomu tak bylo. A připustit, že jsou zřejmě jiné, další souvislosti, jež ovlivňují kvalitu inscenací, které se představily na letošním Krakonošově divadelním podzimu. Tato závěrečná zpráva se pokusí některé z nich alespoň obrysově naznačit.

První souvislost je matematicko-statistická: viděli jsme celkem osm soutěžních představení. Čtyři - a při podrobnějším pohledu vlastně pět inscenací se pustilo na půdu komediální. Tou pátou inscenací je Zvířecí divadlo Ořechovského divadla. Už mnohokrát - a dokonce jsem to napsal do publikace, kterou si Ořechovští vydali ke stoletému výročí svého souboru - jsem řekl tato slova: Ořechovské divadlo je fenomén, jenž se prosadil svou poetikou v oblasti "smíchové kultury". Svou letošní inscenací prokázal, že se na tom nic nezměnilo. Ten proud mluveného slova, písniček a pohybu tvoří nepřetržitou řadu gagů a vtipů, fungoval bezpečně a vytvářel parodizující pohled na divadelní prostředí. Předloha Peřinové má však ještě další rovinu, jež příběh, který sledujeme, obrací na ruby. Tuto rovinu se zatím při převodu z textu pro loutkové divadlo do inscenace druhu divadla, které "mluví, tančí a zpívá", nepodařilo se stejnou samozřejmostí a intenzitou uskutečnit, takže představení chybí svorník, jenž by všechny ty jednotlivé nápady sevřel pevným jednotícím gestem.

Nepoužil jsem slovo "smíchová kultura" náhodou. Michail Bachtin tento pojem charakterizoval ve svém díle o Rabelaisovi kromě jiného - a asi především - jako pohled na skutečnost ze zdola, jímž se odhaluje prázdnost a dutost běžně uznávaných stereotypů a hodnot. Tím se mimo jiné liší "smíchová kultura" od pouhého "bavičství". Z textů, na nichž stály inscenace Krakonošova divadelního podzimu, měl nejblíže k poloze "bavičství" text Antonína Procházky Vraždy a něžnosti. Když pak inscenace souboru z Opatovic nad Labem nedokázala na vysockém jevišti přehledně a v tempu zorganizovat množství překvapivých odchodů, jakož i stěhování mrtvoly, tak tento její rys vynikl o to více.

Triptych z mistra francouzské salónní komedie 19. století Eugena Labiche je nejspíše "komedií mravů" - smíchem nazírá slabůstky a slabosti měšťanských salónů, je jakýmsi živočichopisem měšťáka. Divadelní soubor z Velké Bystřice si pečlivě, důsledně a poučeně vytvořil nezbytné východisko pro tuto komediální polohu: reálný obraz toho salónu a života v něm. Ale bohužel jen v třetí části uměl tento reálný život nasvítit patřičnou adekvátní komediálností.

Motýli Leonarda Gersheho, inscenace, s níž přijel do Vysokého Kroužek divadelních ochotníků z Hvozdné, je hra jiného typu; propojuje komediální a vážnou polohu. Je to ten typ textu, jemuž Diderot říkal "comédie sérieux" nebo "comédie mixte" - vážná komedie či komedie smíšená: prostě hra ze života. Komediální části využila inscenace znamenitě, ale protože si jen málo vytvářela zázemí pro druhou vážnou část, rozpadlo se představení na části dvě. Ale i tak nepochybně měla inscenace svou kvalitu.

A jsme-li už u "vážných" her ze života a o životě, pak je v tomto kontextu nutné připomenout Druhou mízu DS Klicpera ze Sadské, kde soubor poctivě a oddaně sloužil původnímu současnému textu. To je jistě chvályhodné, leč tato snaha narazila na slabiny textu, které v nejlepším případě dovolí mluvit o reportážní hře a v případě horším o popisném záznamu jednoho životního příběhu, jenž by mohl být uveřejněn jako dopis čtenáře v nějakém populárním časopisu.

Pokusil-li jsem se ukázat jisté souvislosti, pokud jde o komedie, pak nemohu než naznačit u dvou inscenací i souvislosti jiné. Inscenace O nezbedné princezně DS J.K.Tyl z Meziměstí musí být hodnocena a rozebírána nejenom v rámci této přehlídky, ale také v rámci amatérské produkce dospělých pro děti. A ta je - jak dobře víme - přes dlouholetou soustředěnou péči o zlepšení pořád na velmi, velmi nízké celkové úrovni. Z tohoto pohledu má meziměstská inscenace své nesporné přednosti: autorský přístup, jenž proniká i do scénického tvaru a přes svou nezkušenost a mládí i překvapivě schopný vyspělý herecký soubor. V těchto souvislostech je to - ať se nám to líbí nebo nelíbí - pohádka svou úrovní v amatérském divadle nadstandardní.

Druhá souvislost pak míří do oblasti divadla netradičního, jež je přesvědčeno o tom, že staré texty mají - ne-li musí - být razantně a radikálně scénickým tvarem proměňovány. Maryšu DS Jana Honsy z Karolinky můžeme pro toto směřování podle svého gusta a názoru zcela odmítnout, můžeme o ní více či méně pochybovat a můžeme jejím tvarem být i nadšeni. Ale v žádném případě jí nelze upřít soustředěné a naprosto poctivě míněné usilování o osobité vyrovnání se s klasickým textem, jenž - ať už k němu máme jakýkoliv vztah - tuto inscenaci staví v letošní sezóně do popředí amatérského divadla.

Manžel na inzerát DS Scéna Libochovice měl být zařazen zajisté do souvislostí "smíchové kultury". Ale nechal jsem si tuto inscenaci zcela záměrně na závěr. Neboť její ansámblové herectví, které vědomou kreativitou herců realizuje věcnou, střízlivou a přitom někdy až lyricky jemnou výpověď, využívajíc přitom "smíchovou kulturu" jako možnost báječné zábavy, jež vzniká z nečekaných pohledů na lidi i situace, v nichž jsou, je v tomto smyslu v amatérské tvorbě letošního roku záležitostí špičkovou. A tak přes všechny prudké výkyvy křivky úrovně Krakonošova divadelního podzimu, klesajících někdy až k nule, se - snad - dá položit otázka, jestli tato špička přece jen něco nevyváží. Připočteme-li k tomu několik inscenací "střední úrovně", pak možná pesimistické pohledy najdou při posuzování celku Krakonošova divadelního podzimu jisté optimističtější tóny.