Závěrečné slovo poroty

Čtyřicátá druhá národní přehlídka venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim se konala ve Vysokém nad Jizerou 7. – 15. října 2011. Inscenace, které se zde hrály, byly vybrány z deseti přehlídek, jichž se zúčastnilo 72 inscenací. Nejen porota, ale i divadelní veřejnost konstatovala, že dramaturgie letošní přehlídky předčila standardní úroveň řady přehlídek minulých. Málokdy se stane, aby se i na nejvýznamnějších divadelních aktivitách tohoto druhu hrály čtyři inscenace her uvedených v české premiéře – Součkova adaptace filmu Ptačí klec, Buchsteinerovi hráči, Ona Susany Torres Moliny a Břehového Zátiší s loutnou. Doplněno pak o Maryšu bratří Mrštíků, Nývltovu adaptaci Hrabalových Tanečních pro pokročilé, Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého z dílny Divadla Járy Cimrmana a Bátrova hra Prach a broky. Z devíti titulů bylo šest českých, celkově pak v širokém žánrovém spektru od lidové komedie až k moderní dramatice, obsahově od zábavného divadla k tématům v současné době nejpalčivějším.

Jednotlivé inscenace byly porotou v hodnotících seminářích za účasti divadelní veřejnosti podrobně analyzovány a recenze uveřejněny v deníku Větrník. Tak než budou uděleny ceny festivalu, jenom krátké připomenutí.

Vysočtí s Mam’zelle Nitouche si nedělali příliš starostí s tím, co je opereta a co ne. S operetou si hráli s chutí, dobře cítili, že to je jedna z her, kterou můžou hrát i činoherci. Jistě by pomohla přesnější charakteristika jednotlivých typů, bohatší rozehrání situací v operetním divadle, ale dobré hudební nastudování, netradičně mladá a čistě zpívající Denisa, šarmantní Célestin, posedlý Major a radostnost ze hry celého ansámblu se bezpečně přenášela do hlediště.

Poctivá práce divadla Klapý na adaptaci Hrabalových Tanečních hodin pro pokročilé je zjevná ve všech složkách inscenace. Hrabalovy texty jdou obtížně dramatizovat, většinou dochází k redukci jeho filosofických až metafyzických poloh, a tak i tato inscenace ukázala možné meze převodů a dramatizací. Několik výrazných hereckých výkonů a nepřekonatelná vůle režiséra se s Hrabalem znovu a znovu setkávat dávaly zapomenout na řadu dalších problémů, kterým se inscenátoři nemohli beze zbytku vyhnout.

Ptačí klec jako divadelní adaptace známého amerického filmu přináší na jeviště téma tří světů – pokrytectví politiky, svobodomyslnost homosexuální komunity a svět médií pořádajících hon na cokoli, co může přinést skandál a zvýšit sledovanost. Jednotlivá témata se nepodařilo v inscenaci úplně propojit, ve světě politiky a médií byly situace zobrazovány bez dostatečné hloubky a tak nejvíc upoutaly skvěle zahrané postavy tří účastníků menšinové komunity hrané s přesnou nadsázkou a vkusem.  Pokud by se podařilo stejně výrazně zobrazit i ostatní naznačená témata, mohla mít inscenace mimořádnou úroveň.

Maryša bratří Mrštíků od své premiéry v Národním divadle dokládá v celé své historii možnost osobitého výkladu v motivaci jednání postav i v jednotlivých dramatických situacích. Od sociálně podmíněného společenského dramatu, přes velkou, téměř folklorní podívanou propojenou partiturou hudby, zpěvu a zvuků vesnice po expresivně groteskní pojetí, až k jednání zbaveného sociálních vazeb a redukovaného na základní postoje. Režisérka s velmi čitelným rukopisem buduje inscenaci v jednoduché až básnivé dekoraci s akcentem na velký scénický obraz s pronikáním reálných situací. Účinně zapojuje skvělou cimbálovou muziku a zpěv sboru. Maryša je ovšem drama postav, jednání, situací, které vedou postupně a zákonitě k vraždě. Zdá se, že silné drama je zjemněno lyrickým cítěním, které nás od podstaty dramatu poněkud vzdaluje. Pevně vedený soubor hraje v dobré souhře, je veden k autentickému, pravdivému hereckému jednání, především v přesvědčivých výkonech Lízala, Maryši a Vávry. Přestože inscenace nezobrazila osudové drama, svojí citlivostí a přitažlivou atmosférou vzbudila značný zájem.  

Torsten Buchsteiner je významný německý autor ověnčený mnoha cenami, v českém divadle je pak nejvíc známý hrou Tango uvedenou ve Vinohradském divadle. Tématem Hráčů je neschopnost žít plnohodnotný život, adrenalinová krutá hra s osudy druhých, potlačení citu, aby dráždivá hra mohla stupňovaně pokračovat. Výklad bohatě strukturovaného textu není v inscenaci jednoznačný a často se divák jen obtížně orientuje. Patrně by posloužila přesnější výstavba jednotlivých situací a bohatší proměna temporytmu i kontrastnější použití hudby. V zásadě však je nutné ocenit odvahu režiséra a celého souboru, který se mimořádného úkolu zhostil se ctí a oslovil diváky naléhavými tématy, které patří k nejsoučasnějším.

Hra Ona argentinské autorky patří k typické produkci univerzitních divadel, které hledají nové formy vyjádření a postoje ke světu. V racionální konstrukci se zobrazuje téma sexuální závislosti, sobectví, zločinu a trestu. Text nemá Strindbergovskou vášeň, je spíše zajímavou šachovou hrou. Režisérka spolu s dobrými představiteli koncipuje inscenaci spíš jako volnější sled jednotlivých sekvencí bez dostatečné střihové a gradující skladby v přetlaku sauny, kde se hra odehrává. Text je pro svoji rafinovanost obtížné realizovat. Snad právě proto je nutné ocenit, že se malý ansámbl dvou herců s režisérkou vyrovnal s těžkým úkolem velmi poctivě.

Soubor z Městečka Trnávky zvolil při realizaci Cimrmanovského textu zlatou střední cestu. Nekopíroval důsledně vzory, nešel cestou většího osobnostního přínosu, ale přece jenom trochu po svém a s radostí ze hry realizoval v zásadě způsob hry a divadelní myšlení, bez kterého se tyto texty hrát nedají. Snad podcenil úvodní přednášku rozpačitě zahranou, ale ta má právě naznačit určitý způsob divadelního vnímání, druh humoru a styl inscenace. Většina účinkujících výrazně zaujala svou osobitostí a komediálností, snad jen scény s Dědem Vševědem zdržovaly zbytečným psychologizováním a značnou rozvolněností v souhře. Celkově se podařil příjemný večer, kde se bavili jak milovníci Cimrmana, tak i ti, kteří se často s tímto typem textu nepotkávají.

Morkovští si chtěli v inscenaci Bártovy hry Prach a broky především zařádit a komediálně vyřádit. Jednoduchost typicky lidové hry první republiky, povrchnost situací a postav nelze brát zcela vážně. Toho si byl soubor dobře vědom. Tak se inscenace odehrává v bujarém tónu parodie, kde bez přesnějšího řádu a stylu každý přináší do inscenace to, co si myslí, že pomůže diváckému ohlasu. Humor funguje především tam, kde se nadsázka spojuje s hravostí a roztomilostí a jistě také tam, kde spolu postavy navazují kontakt a umožňují herecké situace obohacovat. Komedie hraná ve starobylém scénickém řešení přinesla dobrou zábavu, ale také řadu zajímavých otázek, zda a jak lze tyto texty dnes inscenovat.

Jaroslav Břehový napsal Zátiší s loutnou jako hořkou komedii s výrazným společenským přesahem. Jde o příběh tří sester a několika dalších postav, které společně čelí aroganci, šikaně a bezhlavé tuposti. To je také důvod k rozehrání celé řady výborných komediálních situací. Autor píše své postavy na konkrétní obsazení, většinou typově naprosto přesné. Soubor autorovi rozumí a v jeho intencích spolu s citlivou režií pracuje. V některých částech představení, které je v celku přehledné a čitelné, by prospěla větší herecká rasance v gradovaných situacích, důsledněji realizovaná proměna temporytmu a celková herecká aktivita. Bylo to mimořádně šťastné zakončení festivalu: výborně napsaná komedie s čitelně sděleným společenským tématem v zajímavé komediální inscenaci.

Nedílnou součástí festivalu byly dopolední diskusní semináře poroty se souborem a divadelní veřejností, rozbory Semináře KDP na půdičce Krakonoše, potom Klub režisérů SČDO, Seminář KDP mladým a také kurz jevištní řeči pod vedením Reginy Szymikové.

Kořením letošního ročníku byla beseda s herečkou Simonou Stašovou moderovaná Milanem Schejbalem.  V závěru přehlídky jako host vystoupil DS Zmatkaři Dobronín s inscenací hry Isabelly Doré Cesar a Drana. Celkový program doplňovaly výstavy na městském úřadě - Soubory dvačtyřicáté přehlídky a na půdičce Krakonoše - Tanec a pantomima Ivo Mičkala. Každý večer byl zakončen milým společenským setkáním v hasičovně.

Závěrečné poděkování divákům ve Vysokém

Divadelní festival ve Vysokém nad Jizerou je oproti jiným festivalům něčím specifický. Soubory, které přijíždějí, zůstávají ve Vysokém delší dobu, mohou se spolu s ostatními účastnit veškerých akcí a nejenom shlédnutím inscenací, diskusí o nich a navazováním přátelství dávají přehlídce další význam. Některé i špičkové přehlídky v Čechách se konají téměř při prázdných sálech pouze za účasti poroty a několika diváků. Ve Vysokém je to zcela jinak. Všechna vyprodaná představení dokládají, že divadlo bez publika může jen těžko existovat, ale naopak vytváří s ním společnou hodnotu a naplňuje tak v plném slova smyslu své společenské poslání.

A dovolte ještě pár slov osobního vyznání. V minulém roce vyšla kniha o českých divadelních oponách. Je jich tam několik set. K mnoha z nich byl připsán osobní komentář. Měl jsem štěstí, že jsem dostal za úkol napsat několik osobních poznámek k oponě vysockého loutkového divadélka v sále, kde jsme každý den diskutovali o představeních.

Je to víc než třicet pět let, co jsem tu oponu viděl poprvé. A na ní namalovanou pověst o založení obce, nad ní pak nápis Byli jsme a budem. V tom sále před oponou podávala duše spolku, paní Hejralová, během divadelního festivalu oběd pro své přátele. Bylo jich u velikého stolu víc než padesát. Pospolitost lidí, jakou jsem v té podobě ještě nikdy nepoznal. Pak mě zavedla do zákulisí. Pohladil jsem loutky, prohlédl skříně plné vzorně vyžehlených šatiček, čekajících třeba desítky let na svoji příležitost. Před plným sálem se nasvítila opona a ještě než se začalo hrát, děti se dozvídaly, že to, co na té oponě je, se stalo dávno předtím, než se narodili jejich dědové a babičky. Zatím netušily, že se narodily v místech počátků novodobého českého lidového divadla. Příběhem na oponě a hrou loutek, kterou přijímaly s důvěřivostí a fantazií, se dotýkaly kořenů vlastní existence. Zvonek na konci pak zněl sdělením, že „Byli jsme a budem“ není národovecké pivní heslo, ale poselství divadelní imaginace. „Byli jsme a budem“ volají loutky i za ty, kdo je vodí a mluví. A také za generace dospělých, kteří právě v tomhle divadélku a před touto oponou prožívali své první dětské sny a očarování jevištěm. Chtělo by se tiše a důvěrně zašeptat do neproměnných tváří loutek v zákulisí – vydržte to ještě, tenhle svět vás potřebuje.

Dovolte, abych to parafrázoval a rozšířil pro pořadatele tohoto festivalu. Vydržte ještě se silami, svět kolem nás vás potřebuje.