LUCERNA

aneb Co se může dít

V jedné vesnici nedaleko Ostravy slavili členové ochotnického divadelního souboru kulaté výročí založení. Čím oslavit kulatiny? Samozřejmě klasikou. Vybrali si Jiráskovu Lucernu a s chutí se pustili do práce. Pilně nacvičovali a byla tu premiéra. Hráli odpolední pro děti a večer slavnostní pro dospělé. Po odpoledním představení se ještě všichni sešli a režisér Pepa měl poslední připomínky. Štěpánovi, který ztvárnil roli Kláska, říká: "Dej si pozor, když zvedáš pytel s mletým zrním, dělej, že zvedáš padesát kilo a ne piliny!" - "Jo, to udělám," řekl Štěpán.

To ale slyšeli spoluherci, jen na sebe mrkli a jednali. Dva bavili Štěpána, aby nic neviděl, a další dva strčili do pytle s mletím velký kámen. Dokonale to naaranžovali a dávali pozor, aby se vše utajilo. Před výstupem si ještě na trakař sedli, aby náhodou Štěpána nenapadlo zvednout ho dřív. Vyskočili až v poslední chvíli.

Nechtějte slyšet, co vypadlo z úst Kláskovi, když na jevišti trakař zvedl. Už se nedalo nic dělat, musel jet. Rozeschlý trakař kvílel a pískal, léta nebyl používán a na takovou tíhu nebyl zvyklý. Prkna, která znamenají svět, také vrzala a praštěla. Do toho kraválu křičel Klásek na dalšího muzikanta, aby mu s tím mletím pomohl. Ten se velice divil, protože o vtipu kolegů nevěděl a myslel si, že v pytli jsou jen piliny. Oba měli co dělat, aby "mletí" do mlýna odnesli.

Po představení nic netušící režisér Štěpána pochválil: "Sám jsem ti věřil, že tam vezeš padesát kilo." - "Jen si to zkus," vyzval ho Štěpán, "kdyby jenom padesát kilo, tohle byl skutečně můj životní výkon."