Původních autorských textových předloh v oblasti činoherního divadla je jako šafránu. Každý pokus na tomto poli je proto nutné velmi ocenit. Nejinak je tomu i v případě Miloslava Pikolona, který pro svůj DS PIKI Volyně napsal komedii s autobiografickými prvky pod názvem Podzim života je krásný. Situuje ji do prostředí domova důchodců, resp. do nedalekého parku, kde hledá soukromí hlavní postava Antonín Šourek. A kde cedule s nápisem „Radostně to dožijeme“ hned od začátku avizuje zvolený žánr. Jde v zásadě o vtipný text, který vykazuje prvky konverzační komedie a jejímž základem je řetězec slovních vtipů a skečů a jehož - dá se říci zdařilým - cílem je bavit publikum. To se tak děje především a takřka výhradně prostřednictvím zmíněné hlavní postavy, které herec Miloslav Pikolon (vedle autorství je podepsán též pod režií) dodává přesnou míru herecké nadsázky, ironie a zdařile cílené pointy. Jeho výkon lze bez nadsázky přiřadit k těm vůbec nejlepším komediálním kreacím, které jsme měli možnost v posledních letech na Krakonošově divadelním podzimu shlédnout. Miloslav Pikolon jako režisér se však ne zcela důsledně rozhodl, co má být hlavním smyslem, tedy tématem volyňské inscenace. Pokud to měl být opravdu herecký koncert ústřední postavy, pak by měli ostatní tři herci v dobrém slova smyslu tomuto výkonu napomáhat, což, jak již bylo mnohokrát dokázáno, není úkol jednoduchý či podřadný. Pokud mělo jít o komedii s tzv. hořkými podtóny, která se zabývá i složitějšími mezilidskými vztahy, pak by musel režisér důsledně budovat dramatické situace, ve kterých by postavy byly nuceny jednat a motivace jejich jednání by musely vycházet z vlastního psychologického zázemí. Ani jedna z těchto dvou cest však nebyla ve volyňské inscenaci přesvědčivě nastolena. Například vztah Slávka (František Černý) a Aničky (Marie Banáková) byl jen dalším odrazovým můstkem ke gejzíru vtipných poznámek Antonína nebo šlo o opravdové sblížení? Pokud ano, pak by bylo nezbytné jevištně zveřejnit kdy a proč našel Antonín v Aničce zalíbení a proč se tohoto vztahu vzdal. Stejně tak není jasné, zda výstup Aničky v monologu Ofélie je ilustrací toho, zda je či není dobrá herečka anebo zda je to důvod k tomu, aby divák z reakcí obou pánů odečetl jejich vztah k ní (či jeho přehodnocení). Také „pře-rod“ vztahu Antonína k Aničce v závěru hry je nepřesvědčivý, neboť není v průběhu celé hry důsledně budován, atd. Postava Bohunky, přes příjemný projev Anežky Villnerové, pak bohužel jen dokresluje zmíněnou autorovu a režisérovu nerozhodnost celkového žánrově-stylového ře-šení.

Režisér měl v tomto případě vehementně připomínkovat autora a také měl důsledně vést hlavního představitele ke kompaktnímu jevištnímu tvaru. Z těchto tří nakonec zvítězil hlavní protagonista. A to suverénně.