Současný italský dramatik Mario Gelardi zasadil svoji hru do neapolského bytu v době pro katolíky významných srpnových náboženských svátků. Stísněnou atmosféru malého prostoru umocňuje nesnesitelné vedro. 

  V takto nastavené výchozí situaci se ocitnou i oba hlavní aktéři, a to starostlivá matka Anna a její syn Diego, který jí krátce předtím oznámí svou homosexuální orientaci. Matka tento fakt zcela zásadně odmítá a rozhodne se, že ho vyléčí. Její léčebná kúra postupně nabývá stále obludnějších rozměrů. 

  Když nezabere vězení ani sedativa, obrátí se matka dokonce na prostitutku, která má jejího syna přivést k tzv. normálnosti. I tato svérázná terapie zklame a vše spěje k tragickému vyústění, kdy matka zavraždí Diegova přítele Alberta.

  Nutno říci, že Gelardiho hra nepatří k tomu nejlepšímu, co současná dramatika nabízí. V podstatě na začátku expozice se dozvídáme, jak jsou karty rozdány, to jest, že Diego oznámil matce svou sexuální orientaci a ona se s tím nemíní smířit za žádnou cenu. 

  Očekáváme, že nesmiřitelnost postojů obou protagonistů bude nadále v dramatických situacích rozvíjena a vyhrocována, místo toho se však poměrně značnou dobu pouze o na začátku vyřčeném faktu dokola hovoří, aniž by došlo ke konfliktní dramatické situaci. 

  To se změní až s příchodem prostitutky Olgy, kdy se střídají divadelně účinné dramatické situace až do samotného závěru hry. 

  Režisér Vladimír Mátl si byl evidentně zmíněné problematičnosti textové předlohy vědom a zdařilým režijně-scénografickým řešením (včetně výrazného a symbolizujícího černobílého ladění) podpořil nesmiřitelnost postojů obou ústředních hrdinů. Hlavní pozornost pak režisér upřel na herecké ztvárnění, které tvořilo páteř sdělení tématu celé inscenace. 

  Včerejší přehlídkové představení dokázalo, že se režisérovi soustředění se na přesnou hereckou práci vyplatilo. 

  Výkon Ludmily Dostálové v roli matky Anny musel upoutat pozornost všech diváků. Možná, že by její razantnější nasazení hned v úvodu inscenace její výkon ještě více umocnilo. 

  Jan Hejral jako Diego byl velmi přesvědčivý v tzv. civilnějších polohách, zejména kdy si s matkou vyjasňovali vzájemná stanoviska, v expresivnějších polohách emotivního charakteru již tak přesvědčivě nepůsobil. Vysoce apelativní  výpovědní  hodnotu jeho jevištního projevu však  prostě nešlo přehlédnout. Oba protagonisty zdařile doplňovaly výkony Terezy Fialové (Olga) a Miroslava Valy (Alberty). 

  

  Strohé, věcné a bez citového zabarvení  pronášené promluvy matky pod krucifixem (možná soudní výpovědi, možná zpovědi před Bohem či před sebou), práce s divadelně účinným detailem (svazek klíčů na šňůrce, od začátku avizovaný nůž, výměna ubrusu po scéně s prostitutkou, atd.), práce s kostýmem (Diego z počátku v bílém, na závěr v černém atd.), to vše napomáhalo k vědomému inscenačnímu záměru, k vyslovení tématu o přetvářce (matka katolička si přivydělává v podstatě lichvou, kněz, ke kterému chodí pro rady, je také homosexuál a navíc to zastírá atd.), intoleranci a svým způsobem i xenofobii. Divadelnímu souboru Zmatkaři z Dobronína se letos ve Vysokém prostě zadařilo.