Soubor bratří Mrštíků z Boleradic uvedl skvělou Gogolovu komedii, která patří k nejlepším a nejhranějším titulům světové dramatické tvorby. Její popularita je možná i v tom, že rezonuje v každé době, protože bída charakterů, tupost myšlení a mazanost místních politiků je neporazitelná. Samozřejmě i dnes. Podstatou Gogolova díla je výrazná tendence v nadsázce a hyperbole, která ale nevychází  jen z vnějších karikaturních rysů, ale z vnitřní posedlosti a vypjatosti, jež si nachází svůj vnější výraz ve výjimečných okolnostech. 

  Inscenace přehledně vypráví příběh, diváci se slušně baví často víc vynikajícím Mahlerovým překladem. Festivalové představení však působilo jako by se vytrácela energie postav vycházející z mimořádných okolností. Kámen vržený do rybníka zprávou o příchodu revizora nezpůsobí žádnou velkou událost. Nejde o život a existenci, spíše o vědomí, že se to nějak vyřídí. Celá řada skvělých situací (například první setkání hejtmana s Chlestakovem, nebo diferencované a stupňované přijímání úplatků) nejiskří snahou a bohatostí jak se vyvléknout ze situace nebo situace využít a zvítězit. Nedochází k realizaci podstatné linie hry, kdy z malé ustrašené nuly se stává osobnost, která si hraje s každým, jak potřebuje. Právě tak postava hejtmana nenachází v průběhu jednání svou novou skvělou identitu, po níž následuje pád. Dámy spíše příjemně vypráví, než aby byly posedlé přítomností skvělého nápadníka. A tak i v konci přítomní málo zúčastněně sledují pád hejtmana, který se snaží vinu na někoho hodit.

  Herecké prostředky kolísají mezi tendencí ke karikatuře, konverzační komedií, jisté rétorské deklamaci a realistické drobnokresbě. Těžko říct, co způsobilo, že jiskrná, šťavnatá, až groteskní komedie se stala spíše řadou drobných scén a že v uměřenosti a pečlivosti se vytrácel vlastní smysl inscenovaného textu. 

  

  Bylo to příjemné, ale ne zcela naplněné setkání s výjimečným autorem Gogolem.