Leonard Gersche - Motýli

Kroužek divadelních ochotníků Hvozdná

Gerscheho Motýli patří k nejfrekventovanějším dílům na českých jevištích od začátku sedmdesátých let. Příběh o čtyřech postavách a jedné dekoraci je napsán s řemeslnou zručností, výrazným smyslem pro vtipnou konverzaci, ale také (ostatně jako podobné texty dobrého bulváru) s jistou citovou zjitřeností. Téma člověka hledajícího seberealizaci, naplnění vlastního života, překonávání lidské samoty a nacházení životních jistot v kontaktu s blízkou osobou patří v tomto rozkolísaném světě mezi témata nejzajímavější. Inscenace zkušeného režiséra Dušana Sitka dokládá, že soubor má skutečně dobré představitele nejen pro hlavní role Dona a Jill, ale také pro obě role další. Inscenace plyne v živém tempu se smyslem pro komediálnost dialogu jednotlivých replik, velmi šťastně se vyhýbá všem nástrahám sebelítosti a sentimentu. Práce režiséra a souboru především v této rovině je jevištně výrazná, divácky vděčně přijímaná. Ovšem text v sobě obsahuje ještě rovinu druhou, a to je ono zmíněné téma bolestného hledání, míjení i nacházení. A v této rovině jakoby inscenace byla již méně výrazná a necítila, že vše humorné se odehrává nad velkou životní situací, že setkání Dona a Jill má v sobě neopakovatelnost osudových okamžiků. Dialog má také svůj vývoj, dráždivost, postavy méně vyprávějí, ale o to víc jednají, hledají a upřímně usilují o něco poprvé v životě a nějaká nezbytná potřeba právě v tomto okamžiku je nutí se projevit. Říkají věci, které ještě nikdy a nikomu neřekly. Zvláště pak druhá polovina působí poněkud nepřipravená (škrty ovšem nevadí, snad jediná scéna s režisérem je krácena na úkor situace) vším tím, co se odehrálo do té doby. Možná i postavy jakoby se méně poslouchaly, jakoby text nebyl jenom částí toho, čím uvnitř žijí. To ovšem nic nemění na celkově dobrém diváckém ohlasu inscenace a především pak práci všech hereckých představitelů.