Francis Veber se narodil před 76 lety ve francouzské lokalitě, která se jmenuje Neuilly nad Seinou. Literární tvorba nebyla jeho rodině cizí. Prastrýc byl dramatik, dědeček psal vaudevilly (údajně 160), matka sentimentální romány, otec dialogy k filmům, strýc byl filmový scénárista. On sám nějakou dobu vzdoroval a živil se jako novinář, ale potom i on podlehl kouzlu dialogu. Má na svém kontě asi 26 filmových scénářů, z nichž nejznámější je Velký blondýn s černou botou, Klec bláznů a Jaguár. Devítileté intermezzo v Hollywoodu proběhlo bez zvláštního ohlasu. Pro všechny proto byl šťastný návrat do Francie, kde slavil úspěchy převážně s komediemi. 

  Sám prohlásil: „Vím, že dělám komiku ze zvláštního důvodu, jsem člověk smutný a pesimistický, má matka byla Arménka a můj otec poloviční Žid, tedy dvě národnosti, dvě plemena, která mají ve svém nitru vlastní „řeč nářků“.

  Blbce k večeři napsal ve svých šestapadesáti letech. Znal divadlo jako režisér a věděl, co potřebuje, aby bylo přitažlivé pro diváka. Jsou to především plastické, zajímavé postavy. Ty dvě hlavní jsou postaveny na protichůdnosti svých charakterů. Pierre Brochant je tvrdý, racionální typ, který se nevybíravě až krutě dotýká života těch, kteří ho obklopují; Francois Pignon je naopak hlupák, ale obětavý, empatický k druhým. 

  Konfrontace je hnací silou komedie, do které organicky zapadají i vstupy dalších postav. Hlavním těžištěm humoru jsou originálně vystavěné situace. Veber ale dokáže spojit smích s poznáním. Je to Pierre, hlavní postava hry, která dospěje ke zjištění, v čem byl jeho pohled povrchní a v čem spočívá skutečná hodnota života. 

  Režisérka Eva Procházková věnovala velkou péči přípravě textu. Radikálně jej zestručnila, aniž by narušila strukturu komedie. Dalším pozitivem je, že měla ve svém souboru vhodné typové obsazení pro většinu postav. Vznikla inscenace, která s jiskrou a duchaplností využívá komediální nabídku textu. Zpočátku vadil poněkud rozvolněný temporytmus. 

  Martin Šmída jako Francois Pignon by ještě mohl v první části posílit to, co půvabně hraje v části druhé: až dětskou radost z toho, co dělá, z toho, že může být někomu užitečný. 

  Jiří Urban v roli Pierra Brochanta jakoby po skvělém nástupu poněkud vychladl. Chybí výraznější reakce na manželčinu nehodu a důslednější zhodnocení telefonátu Pignona do nemocnice. 

  Aneta Klvaňová jako Christine by mohla daleko víc zahrát, že její vztah k manželovi je nerozhodnutou směsicí lásky a odmítnutí. Nabízí se možnost, aby Tomáš Klvaňa jako Leblanc mohl při svém nástupu více zdůraznit, že přichází, aby se pokochal neštěstím někoho, kdo mu ublížil. 

  Marléne je postava, která by měla přinést na scénu daleko větší erotické napětí a určitou výlučnost. Monice Janáčkové vychází humor ve scéně zahánění zlých duchů. Jedna z nejucelenějších a komicky nejvýraznějších je postava Koně v podání Karla Kratochvíla. 

  František Procházka hraje doktora Archambauda s takovou suverenitou, že je mi líto, že jeho part je tak malý.

  Přes určité výhrady, které jsou pouze podnětem do diskuze, nikoli autoritativním tvrzením, jde o představení, z kterého se přenáší na diváka radost ze hry.