Obsah stránky
Jim Cartwright - Dva - DS Zmatkaři Dobronín
Zmatkaři z Dobronína nejsou na Vysokém žádní nováčkové. Dobře si vzpomínáme na jejich výbornou černobílou Zlomatku. Letos přivezli hru britské provenience, kterou lze charakterizovat jako herecké divadlo. V jednom prostředí hospody (spíše pubu) se v jednom večeru odvíjí kaleidoskop tematizovaných mikrosituací, přičemž toto téma lze pojmenovat jako různé podoby partnerského vztahu muže a ženy. Při bližším zkoumání je to možné
vymezit ještě jinak. Základem hry je totiž postupně se odkrývající příběh hostinského a jeho ženy, jejichž vztah je těžce poznamenán smrtí jejich syna při autohavárii s ženou jako řidičkou. Všechny pobočné příběhy slouží vlastně k tomu, aby ukázaly, jak komplikované je udržet vztah po celý život. Jsou tedy kontrastem k příběhu ústřední dvojice. Život je boj a dokáže být pořádně hořký. Také tato černá komedie je hodně hořká.
Ladislav Valeš jako hostující režisér zvolil dobré režijně scénografické řešení, důsledně (až na reprodukovaný hlas dítěte) pracuje s imaginací a vsadil na herecké prostředky. Tereza Fialová a Vladimír A. Mátl v rychlém sledu představují různé postavy. Tereza využívá všechny herecké prostředky a její herectví lze pojmenovat jako celostní. Na malé ploše dokáže vyjádřit všechny polohy jednotlivých ženských figur. Už při převlékání mění výraz tváře. Vladimír jde spíše cestou vytváření hereckých etud a často jeho mužské figury nemají potřebnou hloubku. Nejpřesvědčivější (nejpravdivější) je ve figuře hostinského. Nabízí se otázka, zda Valeš režijně všechny mikrosituace vystavěl tak, aby jejich téma bylo opravdu zřetelné a měly dramatický tah (např. závěr situace muže tyrana a jeho ženské oběti). Závěr hry nechává autor záměrně otevřený. Je dobře, že inscenátoři upustili od varianty sebevraždy. Katarze by měla být osvobozením. I přesto závěru něco chybí. Je tam mnoho slov a mnoho emocí, které se překotně valí na diváka. Chybí jevištní pravdivost. Je to určitě v režijním řešení, patrně v postavení situací, které by posouvaly jednotlivé dějové fáze. Postavám by poskytly pevnější oporu, umožnily by jim lépe reagovat jeden na druhého a také pro diváka by to bylo čitelnější.
I přes tyto výhrady jsme určitě viděli dobrou inscenaci a s vynikajícím výkonem Terezy Mátlové.
Lenka Lázňovská
Vyšlo ve Větrníku č. 10
10. 10. 2015