Druhý den festivalu patřil domácím. Když Jan Hejral představení uváděl, neodpustil si poznámku o tom, že divadelní spolek Krakonoš není třeba představovat. Diváci se naštěstí vzbouřili a několik slov k historii hrajícího souboru si přátelsky vynutili… Bylo by škoda nepřipomenout unikátní skutečnost, že se stáváme přímými účastníky představení v provedení uměleckého tělesa, které je prokazatelně nejstarším amatérským divadlem s nepřetržitou činností v Evropě a pravděpodobně i na světě.

 

Já bych ovšem rád obrátil pozornost k tradici o něco mladší. A sice k zaměření dramaturgie spolku Krakonoš na tituly z oblasti hudebního či hudebně zábavného divadla. V minulosti vcelku nedávné měli diváci Krakonoše možnost zhlédnout takové divadelní evergreeny, jako je klasická opereta Mamzelle Nitouche, hudební parodie na dobrodružné rodokapsy Limonádový Joe nebo naposledy polská muzikálová klasika Malované na skle. Jestliže nyní padla volba na Zločin v Posázavském Pacifiku, lze to považovat za zcela přirozený, dramaturgicky logický a přitom příjemně ambiciózní krok.

 

Zločin v Posázavském Pacifiku napsala osvědčená dvojice autorů Martin Vačkář a Ondřej Havelka pro koprodukci Městského divadla Mladá Boleslav s pražským Divadlem Kalich. Na rozdíl od ostatních jmenovaných titulů je Zločin v Posázavském Pacifiku textem novým. Nebo lépe řečeno staronovým. Libreto vzniklo účelově jako vtipný věšák na již hotové písně, na swingem ovlivněné šlágry od táborových ohňů, planoucích v prvních českých trempských osadách od dvacátých do třicátých let minulého století. A dlužno dodat, že hudební dramaturgie Ondřeje Havelky je vytříben. Světlo světa tak spatřila inteligentně a moderně napsaná parodie na svět trampingu, na ideály českých kovbojů a na poetiku filmů pro pamětníky, založených na naivních zápletkách ve stylu červené knihovny. Slovo parodie je přitom alfou a omegou režijně hereckého uchopení zmíněného textu. Jde o žánr řemeslně náročný, nejde jen o hudební retrokomedii, nýbrž o rafinovanou a pečlivě dávkovanou práci s nadsázkou a jemnou ironií. Chceme-li se chytře a vtipně vysmívat něčemu, co máme zároveň rádi a čemu cítíme potřebu složit hold, není to žádná legrace. Je to dřina. A Krakonoš se jí nelekl. Režisérka Marie Brtková – Trunečková postavila na jevišti vedle sebe – nepočítám-li orchestr – celkem dvacet tři herce, které bylo třeba stylově jednotně sehrát pro společnou práci na jednom z nejtěžších komediálních žánrů. Silnou oporu přitom měla ve vitalitě a radosti ze hry, která z mnohageneračního početného souboru doslova sálá a která je už sama o sobě výraznou hodnotou inscenace. Bez ohledu na rozsah rolí je možné jmenovat řadu žánrově velmi přesných hereckých výkonů – za všechny například na slovním humoru a trefně vystiženém typu založený průvodčí Martina Hnyka, fotograf, číšník a osadník Karla Bárty ml. nebo Dědeček Roberta Nesvadby.

 

Zásadní funkci v příběhu a ve způsobu jeho jevištního vyprávění mají čtyři postavy. Slečna Luisa Veroniky Havelkové citlivě pracuje s podtexty a hlavně s dobře dávkovanou nadsázkou. Vždy ví zcela přesně, o čem a proč jedná a z jakých jevů si prostřednictvím prostředků divadelní parodie střílí. Dobře zvládá i mimoslovní a průběžné jednání. Její výkon prozrazuje přesné režijní vedení. Adam Bartoň v roli Amerikána Tima působí přirozeně a sympaticky, je mile nenucený. Ovšem příliš mnoho se spoléhá výhradně na komiku slovní. Místy až na úkor situační logiky či průběžného jednání. Vysoce funkční je jak pro příběh, tak pro žánr parodie rovněž postava režiséra Klepače v podání Tomáše Hellmutha. Tomáš Bureš jako mladý továrník Wily vedl hereckou stylizaci naopak až za hranici karikatury, čímž její možnosti v rámci žánru poněkud omezil. 

 

Celkově šlo – navzdory drobným výhradám – o příklad kvalitního ansámblového divadla. Některé dramatické situace byly na nápady bohatší a jiné chudší a ne vždy vyrůstala jedna přirozeně z druhé. Jenže kdykoli je nejhůře, přijedou na pomoc pomyslní Blaničtí rytíři v podobě sehraného divadelního orchestru (o hudební aranžmá se postaral Petr Tomeš a o hudební nastudování Adam Bartoň). To je veličina, kterou se zdaleka každé divadlo pochlubit nemůže. V případě Zločinu v Posázavském Pacifiku nejde přitom jen o hudební doprovod. Jde o zásadní složku inscenace, která (nejen pomocí hudebních žertů) ruku v ruce s režií a herci udává její styl.