Vasilij Sigarev, poměrně mladý ruský dramatik, není na českých jevištích neznámý. Z jeho rozsáhlé tvorby byly u nás uvedeny se střídavými úspěchy hry Černé mléko (ta dokonce v pražském Národním divadle na scéně Divadla Kolowrat), Detektor lži, Plastelína (její uvedení ve školním Divadle DISK navštívil sám autor) a konečně Ruské loto (česká premiéra v roce 2010 v Městském divadle Kladno). Sigarev ve svých hrách popisuje život v provincii, který je zbaven sebemenší naděje. Svojí bezvýchodností jsou řazeny k ruské obdobě tzv. cool dramatiky, pro kterou se vžil název černuchy. Stejně je tomu tak i v případě Ruského  lota, které si pro své jevištní ztvárnění vybral Divadelní soubor při MKZ Horšovský Týn. Již samotný podtitul této předlohy „drsná komedie, místy neuvěřitelná, ale v jádru až krutě pravdivá“ napovídá, že nepůjde v žádném případě o nezávaznou zábavu či třeskutou taškařici, ale o nelítostný obraz dnešní (nejen ruské) společnosti, kde jsou základní lidské hodnoty, včetně pocitu štěstí, poměřovány pouze materiálním blahem.

 

Jednoduchý děj této komedie se odehrává v bytě manželů Nikolaje a Galiny. Je ráno po večírku, kterým se slavila výhra hostitelů v loterii, Galina však marně hledá výherní los. Okamžitě podezřívá své hosty, kteří u nich do rána přespávali, napadá přátele z krádeže, ztrácí zábrany a roztáčí tak kolotoč vzájemné nenávisti a osočování, které mají již pramálo společného s lidskou důstojností. Když poté Galina los najde (omylem jej vložila do svých vykládacích karet), nemůže již svou chybu přiznat a už vůbec se nechce smířit s tím, že by o něj přišla, a to i za cenu ztráty vlastního života i života svého manžela. Zde v zásadě Sigarova hra končí, autor však dodává ještě epilog, kterým v ironické nadsázce a jednoznačně míněném absurdním paradoxu nabízí v podstatě nemožnou variantu happy endu (Galina vrátí  los postavě s názvem Fatum a za to je jí nabídnuta harmonie...). 

 

Hana Žáková (zároveň režisérka inscenace) upravila původní předlohu  v tom smyslu, že celé balábile kolem ztraceného losu se odehrává jako sen ústřední postavy Galiny. Je to jistě řešení možné, ale podle mého názoru je tím značně redukován celistvý autorův pohled na obraz našeho světa, neboť takto je tento svět viděn pouze úhlem pohledu Galiny a může být chápán tendenčně a účelově. Navíc nejsem přesvědčen, že zvolené jevištní prostředky jsou použity tak přesvědčivě, aby bylo již v expozici sdělené, že se skutečně jedná o sen. Stejně tak v samotném závěru není zcela jasný postoj hlavní postavy k tomu, co se odehrálo „ve snu“ a zda její slova o tom, že přestane sázet ASI jsou míněna jako jisté memento či nepoučitelnost z touhy po domnělém štěstí.

 

Samostatnou kapitolou je pak volba hereckých výrazových prostředků. Jsem přesvědčen, že drsné komediálnosti, ba v tomto případě (podtrženo úpravou) až grotesknosti, nelze dosáhnout pouze expresivním herectvím a naddimenzovaným mluvním projevem. V tomto smyslu nejvíce utrpěla postava Galiny, jejíž představitelka s nezměrnou energií sdělovala vše podstatné i méně podstatné bez ohledu na danou dramatickou situaci, takže její celkový projev se stal záhy monotónní a divák mohl jen ztěží sledovat její celkové průběžné jednání. V okamžiku jejího zklidnění a cíleného jednání (dialog s Mafiánem) bylo evidentní, že v možnostech herečky Andrey Dufkové je výkon daleko strukturovanější, než jsme byli svědky ve včerejším představení. Lépe z tohoto pohledu dopadla Nikola Špotáková jako Světlana, neboť se jí podařilo v rámci své postavy nalézt více odstínů a poloh a tím učinila svou postavu plastičtější a pro diváka zajímavější, stejně jako Jan Lengál a Miloslava Baxová (Rudolf a Olga) či Jakub Böhm (Mafián). Mužské postavy Nikolaje a Anatolije byly, bohužel, příliš upozaděny na úkor svých ženských protějšků.

 

Soubor z Horšovského Týna si tentokrát vytyčil nelehký úkol. Hra Vasilije Sigareva Ruské loto rozhodně nepatří k nejjednodušším a podle mého názoru ani ne k nejlepším (pro svou určitou schematičnost). Je však nutné vyzdvihnout skutečnost, že se soubor vydal cestou nevyšlapanou a že nalezl odvahu se se zajímavou, i když problematickou, Sigarevovou předlohou poprat. A to myslím upřímně, fakt.