Štítinská akademie múzických umění si tentokrát vybrala patrně nejslavnější detektivní hru všech dob. Past na myši se v Londýně hraje už více než šedesát let. Tato původně rozhlasová hra vznikla na přelomu 40. a 50. let. Žánrově jde o detektivní komedii. Její humor je postaven jednak na slovní komice, jednak na situační komice, jejímž zdrojem je hra na druhou, tedy na někoho, kým postavy ve skutečnosti nejsou. V detektivní rovině se řeší vrah s falešným detektivem, přičemž všichni jsou podezřelí, neboť něco skrývají. Agatha Christie jasně rozdá karty, každá z postav je přesně charakterizována. Např. slečna Casewellová je popsána jako mužatka vyvolávající podezření, že není vůbec žena. To je na jedné straně zdrojem humoru, na druhé straně přináší napětí. Hra samotná je v reáliích jednoznačně retrolátka. Agátha s gustem porušuje základní pravidla detektivky. Např. postava druhé oběti, paní Boyleová, je napsaná jako příšerná ženská, které se ostatní touží zbavit a nikdo ji nebude litovat. 

 

To je základní půdorys hry. ŠAMU si vybrala novější překlad Pavla Dominika a Ondřej Benda, režisér a zároveň představitel seržanta Trottera, jej upravil. Posílil zejména komiku, a to jednak slovní (chyba ve vývěsním štítu „penison“, obraty jako „až vás někdo zavraždí, tak si nestěžujte“), jednak situační (výrazná stylizace postavy pana Paraviciniho). Velkými škrty prošla postava majora Metcalfa, která se téměř vytratila, případně existuje pouze v zadním plánu. Důležité pro detektivku je realistický příběh s psychologickým jednáním každé postavy. To režie od počátku musí důsledně budovat. Přelévání podezření z jednoho na druhého, které Trotter programově rozdmýchává v kombinaci s předstíráním většiny postav, že jsou někým jiným, musí vyvolávat napětí. To se Ondřeji Bendovi udělat nepodařilo. Pro detektivní žánr jsou ve hře dvě důležitá místa (novina, že přijde policie, a náhle nefungující telefon), které jsou příležitostí navnadit diváka ve smyslu falešných signálů. Ani jedno režie nedokázala využít.  S tím souvisí rovněž důsledná práce na typech postav. Např. Vladimíra Žáková jako paní Boyleová tak „pří-šerná“, jak to látka vyžaduje, prostě není. Ve druhé polovině inscenace se vytratila komika, což se projevilo na temporytmu. Např. postava Christopfera Wrena (Martin Štefek) se zmítá mezi dvěma polohami, což mohlo být předmětem situační komiky. Vnějšími prostředky budované komice pana Paraviciniho (Daniel Václavík) chybí pravdivost. Tu najdeme pouze u dvou postav – obou manželů Ralstonových – Vladimíra Hagenová a Milan Šťastný.

 

Na poli amatérského divadla se většinou spojení režie s některou z hlavních postav ukazuje jako problém. Štítinští toto pravidlo zdá se neporušili.