Málo frekventovaná Shakespearova hra Mnoho povyku pro nic přináší trochu přemýšlení, milostných zápletek, komické postavy policajtů, ale i otázky svědomí, podvodu, zrady a lásky. Jakoby se několik lidských osudů dostalo do krize, ohrožena je čest panny, uražena lidská důstojnost a cit. Naštěstí se intriky vyjeví, každý dostane to, co chce, Héra Claudia, zapřísáhlý mládenec Benedik Beatricii. Život si s nimi pohrál a všechno končí, prostě mnoho povyku pro nic. Ale přece jenom v této hře zůstává na konci jakýsi stín.

 

Soubor Mrsťa Prsťa ve své adaptaci zachovává v podstatě všechny dějové linie a situace. Převádí je jistým osobitým přístupem do jarmarečního divadla a v této poloze volí režijní i herecké prostředky. Hraje se s kartami, někdy jako hra, někdy o život, a připomíná to i Shakespearovu myšlenku, že celý svět je scéna. Ve stylu jarmarečního divadla (možná i cirkusu) režisér pracuje s velikou šíří různých prostředků, dokonce i loutkového divadla. Situace nejsou řešeny důsledně ve zvoleném žánru, režisér se měl rozhodnout, zda text ještě více redukovat a nahradit ho stylizovanými, divadelně řešenými situacemi, protože scény, které zůstávají v rovině insitního psychologického divadla, jsou z jiného rodu.  

 

Inscenace je nápaditá, hravá, soubor hraje dohromady a bezpečně se vnímá, i když herecké prostředky nejsou režisérem sceleny do jednotného řádu. Nicméně inscenace přes určité problémy přináší radost ze hry do hlediště a ukazuje, že hrát si spolu se Shakespearem může být docela přitažlivé.