Krakonošův divadelní podzim vykročil do svého 47. ročníku lehkou nohou. Tedy alespoň pokud jde o žánrové zařazení prvních dvou komedií uvedených v hlavním programu. Po úvodním představení, evergreenu na poli bláznivých komedií z divadelního prostředí – hře Mátový nebo citron, následovala inscenace situační komedie Ani o den dýl. V tomto případě o žádný evergreen nejde a domnívám se, že ani v budoucnosti nepůjde. Hru Ani o den dýl napsal současný francouzský herec, režisér, dramatik a scenárista Michel Clément. Hra pojednává jednoduchý příběh dvou přátel, z nichž jeden se snaží zbavit své stávající partnerky a druhý mu v tom má pomoci. Nemá smysl se o zápletce dále rozepisovat. Text hry je založen na jednom (jediném) dobrém nápadu, a sice otočit naruby klasický motiv milostného trojúhelníku. Dále je vybaven několika dobře napsanými komediálními dramatickými situacemi. Ty jsou pak naředěny mnoha a mnoha situacemi dalšími, které jsou o poznání slabší a jejichž jediným smyslem je natáhnout textový materiál odpovídající jednoaktové divadelní anekdotě do rozměrů celovečerní komedie. Jde prostě o málo povedený dramatický text. Problém je především v úrovni humoru. Dlouhé etudy o hemeroidech přes několik výstupů se táhnoucí motiv příliš krátkého sexu nebo způsob zbytečně podbízivé vulgarity, s jakou Pavel od samého začátku komutuje svou životní partnerku, to vše útočí na diváky tím nejpodbízivějším možným způsobem. Ano – smích se pochopitelně dostaví. Ovšem je to smích vymlácený z diváků ranami pod pás.  Součástí dramatického textu je i plynulá řada pokusů o humor v rovině konverzační. Ani tady ovšem nejde o rafinovanou práci s dialogem či o nápaditou hru se slovy. Celá hra se potácí spíše od „hlášky“ k „hlášce“, přičemž tyhle „hlášky“ si v ničem nezadají s okřídlenými replikami těch nejlidovějších filmů Zdeňka Trošky. Dalo by se říci, že jsme viděli divadelní parafrázi na Kameňák XY, tentokrát na téma partnerských vztahů.

 

Divadelní soubor Na štaci z Němčic nad Hanou je v tom do značné míry nevinně. Dobrý vkus je kategorie zcela subjektivní a rozeznat v nabídkových katalozích DILIA či jiných agentur dobrou hru od špatné je úkol složitý. Nicméně inscenace měla i celou řadu úskalí režijních a hereckých. Motorem první poloviny hry je postava Pavla. To on se touží zbavit své stávající životní družky, a proto vmanipuluje do hry i svého nejlepšího přítele. Pavel je strůjcem všeho, zatímco Martin sebou nechává vláčet a Sofie nic netuší. Karty se postupně mění, ale to především až v druhé polovině hry. První půle stojí a padá na dynamice a přesvědčivosti Pavla. Jeho představitel Jaroslav Lejnar ovšem využívá především vnějších charakterizačních prostředků (popisná gesta, žertovné grimasy apod.). Jeho dramatické jednání v roli není dostatečně zmotivované a působí nahodile. Petra Konečná a Jiří Vosička odvádějí sympatické herecké výkony, ale ani jejich herecký rejstřík není natolik pestrý, aby dokázali svými projevy zachránit plochý a málo nápaditý text. Navíc má celý soubor značné rezervy v úrovni jevištní řeči. Rezervy má zejména ve výslovnosti koncovek. 

 

Asi největším režijním vkladem inscenace je přidaná postava Nápovědky. Že jde o nápovědku, to se dočtu pouze v divadelním programu. Logikou jevištního ztvárnění postava není koncipována jako nápovědka (ačkoli několikrát za hru postavy na jevišti opraví či doplní), ale spíše jako vášnivá čtenářka hry. Tento nápad evidentně slouží k ozvláštnění hry. Jiný význam bohužel nemá. Postava (jakkoli dobře herecky ztvárněná – hraje ji Miluše Poláčková) není využita ke komentáři jednotlivých situací, témat a motivů. Je pouze jakýmsi „divákem přímo na scéně“, jakýmsi živým smíchoměrem. A to je málo na to, aby nás jevištně zajímala po celou dobu. Když před posledním obrazem první poloviny hry zmizí z jeviště i s textem, který četla, vzbudí to v pozorném divákovi značný zájem. Jaký to asi má význam? Proč zmizela právě ve chvíli, kdy ve hře dochází k zásadnímu dějovému zvratu (vyznání lásky mezi Sofií a Martinem)? Když se po přestávce vrátí pozorný divák do hlediště, dočká se okamžiku, kdy se za scénou ozve spláchnutí záchodu a na jeviště se vrací ona nápovědka opět s textem v ruce, jen ve druhé ruce drží rozprašovač vody a osvěžuje jím domácí květiny… A já mám pocit, že ten zvuk záchodového spláchnutí odplavil kamsi do neznáma i mé poslední naděje, že má připsaná postava skutečně nějaký hlubší význam. 

 

Ačkoliv je text hry Ani o den dýl plytký, přeci jen mu nelze upřít jedno základní téma. Tím tématem je skutečnost, že v těch opravdu zásadních životních okamžicích bývají muži mnohem méně odvážní než ženy. Toto téma je nastoleno hned na začátku hry a opakovaně znovu rozvíjeno (ani jeden z obou mužských hrdinů nikdy nedokáže říct nahlas pravdu apod.). Vrcholí ve chvíli, kdy v samém závěru hry právě Sofie najde kuráž k tomu, aby opustila pohodlné zázemí jejich společného bytu. Tento dramatický motiv (hraný ke škodě věci málo komediálně a přespříliš realisticky) spolehlivě zabije závěrečný režijní naschvál, kdy Nápovědka za Sofií zamkne dveře a začne hladit oba osiřelé muže na scéně. 

 

Velice si vážím nasazení hereckého kolektivu z Němčic. Rozhodně šlo o poctivý pokus najít pro text hry Ani o den dýl co možná nejlepší jevištní tvar. Bohužel, šlo v tomto případě o boj s větrnými mlýny.