Letošní Krakonošův divadelní podzim se odehrál v roce, ve kterém vysocký Divadelní spolek Krakonoš slaví úctyhodných 230 let nepřetržité divadelní činnosti. Dovolte mi, abych hned v úvodu poděkoval členům spolku a všem pořadatelům za péči, se kterou se přehlídce věnují, a srdečně samotnému divadelnímu spolku popřál hodně ve všech směrech bohatých dalších minimálně 230 let.

 

Vlastní XLVII. ročník Národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou proběhl ve dnech 7. – 15. října 2016 a zúčastnilo se ho devět soutěžních inscenací. Žánrově mimořádně pestrá dramaturgická skladba byla beze sporu velkou ozdobou letošního divadelního klání. Vedle několika osvědčených komedií se zde objevily i takové, které kromě snahy pobavit obsahují i hlubší a závažnější témata. Setkali jsme se také s žánrem tzv. tragikomedie či s dílem výsostně dramatickým. V této souvislosti bych rád vyzdvihl předlohy, které se na amatérských divadelních prknech uvádějí jen zřídka, či byly uvedeny vůbec poprvé. Mám na mysli Detektor lži autora Vasilije Sigareva, Holky z kalendáře Tima Firtha, …dokud vás smrt nerozdělí! (Válka Roseových) Warrena Adlera a zejména dva původní autorské scénáře, …dlouhá cesta Ladislava Valeše a Klaun Pavla Němce. Uvědomíme-li si, že je to více než polovina soutěžního programu, je to záležitost nebývalá a pozoruhodná, a to nejen v kontextu vysockých přehlídek.

 

Značně větší problémy a rezervy byly patrné v oblasti samotné jevištní realizace, zejména ve sféře režijní. Žánrová a stylová neujasněnost a jistá nedůslednost a nedůkladnost v interpre-taci dramatických postav vedly v několika případech k rozpači-tějším inscenačním výsledkům. Jedním dechem je však nutné konstatovat, že jsme i na tomto poli zaznamenali nadprůměrné či mimořádné výkony. Vše výše řečené v zásadě platí i pro tvorbu hereckou, i když zde můžeme mluvit o četnějších nadprůměrných či výjimečných výsledcích.

 

Úvod letošního Krakonošova divadelního podzimu obstaral soubor Dobřichovická divadelní společnost, z. s., Dobřichovice. Skupina podprůměrných herců zkouší divadelní frašku. Blíží se premiéra a takřka nic nefunguje včetně mezilidských vztahů. To je základní situace bláznivé komedie z divadelního prostředí Mátový nebo citron, jejímiž autory jsou Patrik Haudecoeur a Danielle Navarro-Haudecoeur. Přes některé značné problémy (režijní pojetí dvojrole Honza-Henry či postavy režisérky) se základního cíle – pobavit diváky – v podstatě Dobřichovickým podařilo dosáhnout.

 

I druhé soutěžní představení čerpalo z oblasti komediálního žánru, tentokrát se jednalo o komedii situační. Hru Ani o den dýl napsal současný francouzský herec, režisér a dramatik Michel Clément a popisuje jednoduchý příběh dvou přátel, z nichž jeden se snaží zbavit své stávající partnerky a druhý mu v tom má pomoci. DS Na štaci, z. s., Němčice nad Hanou měl před sebou nesnadný úkol – překonat nástrahy málo povedené textové předlohy, která jediný (a poměrně předvídatelný) nápad rozmělňuje do řady nenápaditých a místy i podbízivých „vtipů“. Přes poctivé nasazení hereckého kolektivu se, bohužel, nástrahy textu němčickým zdolat nepodařilo.

 

Klasickou satirickou komedii N. V. Gogola Ženitba přivezl do Vysokého nad Jizerou DS Havlíček, Zákupy. Jiří Miloš Šimek, jako upravovatel a režisér, se rozhodl k poměrně zásadnímu kroku. Od původní komedie charakterů posunul inscenaci k frašce se zpěvy a charaktery postav nahradil spíše typy. Záměr jeho i celého souboru však zůstal na půli cesty. Inscenaci chybí důsledně vybudované komediální situace a herci nám předváděli místo zamýšlené plejády hereckých typů spíše výraznou charakterizaci místy až příliš naddimenzovanou.

 

Michael Cooney, stejně jako jeho otec Roy, je jedním z neuznávanějších komediografů současnosti. Jeho hry rozesmávají diváky po celém světě. A právem. Vynalézavě a neotřele totiž kombinuje osvědčené komediální postupy, pregnantně motivuje jednání postav a vrhá je do mistrně prokomponovaných situací. Vše zmíněné obsahuje v plné kráse i asi jeho nejhranější komedie Habaďůra o tom, kterak se dají využít a zneužít mezery ve štědrém sociálním systému. Inscenace DS J. K. Tyl Meziměstí vyvolává smích v hledišti právě díky textové předloze, a to zvláště po přestávce, kdy se exponované motivy prolínají. Škoda, že vlastní jevištní realizace trpí nevyváženým temporytmem, respektive velmi rychlým až překotným tempem, ale absencí rytmu. Chybí tzv. timing, zastavení způsobené nečekanou okolností a také herecké zveřejnění nápadu či komentáře.    

 

Po řadě zasloužených úspěchů žánru hudebního divadla se tentokrát domácí Divadelní spolek Krakonoš představil divákům s laskavou komedií s hořkými podtóny Holky z kalendáře autora Tima Firtha. Jádro příběhu tvoří nápad nafotit cudné akty dam a paní jednoho ženského spolku na kalendář a tím přispět na nákup vybavení onkologické kliniky, kde zemřel manžel jedné z žen. Hlavním tématem Firthovy hry je pak pokus o překročení vlastních hranic a vybočení ze stereotypu všednosti. Předloha se těší divácké oblibě, ale (i když to tak na první pohled nevypadá) dostatečně herce nevede k prů-běžnému jevištnímu jednání a vyžaduje invenčnější a preciznější režisérsko-dramaturgický vklad. Přes některé slibné herecké výkony se Vysockým ne plně zdařilo tyto nástrahy překonat zvláště v poměrně dlouhé expozici. 

 

Hra Vasilije Sigareva Detektor lži vychází z žánru tzv. černé grotesky, která nemilosrdným způsobem odhaluje vyprázdněnost a povrchnost partnerských vztahů zejména v ruských reáliích. DS Osvětové besedy Velká Bystřice lehce otupil ostří autorova vulgárního jazyka a žánrově posunul grotesku spíše k černé komedii. Absurdnost a komediálnost jednání všech tří postav se dařilo účinně jevištně naplňovat především v první části, kdy je výrazným motorem scénického konání především postava Naděždy, zde v podání Radky Schardové, méně již pak v části druhé. Přesto se podařilo souboru z Velké Bystřice v divácích vyvolat smích a mrazení zároveň, což naplňuje hlavní smysl Sigarevovy předlohy.

 

Hry Pavla Němce dnes již zdomácněly na amatérských divadelních prknech. Nejinak je to i u hry Klaun, s jejíž obnovenou inscenací se představil soubor Banda z Bystřice u Benešova na letošní vysocké přehlídce. Z jeviště sledujeme hru především o strachu ze samoty a o nebezpečí neomezené moci. Témata nepochybně potřebná a aktuální. Bohužel jsou však tato témata rozmělňována mnoha dalšími motivy a tématy, která však hlavní myšlenkové poselství hry přehlcují a znepřehledňují, a tak slibné herecké výkony dámské části souboru nemohou vyznít v plné své síle a naléhavosti.

 

Inscenace Malého divadla Kouřim …dokud vás smrt nerozdělí! je inspirována velmi známým americkým filmem Válka Roseových, který byl natočen podle románu Warrena Adlera. Velmi zdařilé režijně-scéno-grafické řešení a vynalézavý inscenační systém, který využívá rychlé střihy podporované světelným prolínáním k vytvoření účinné koláže, odkazuje žánrově k velmi černé komedii s prvky grotesky. Problémem inscenace je nedostatečně důsledné herecké naplnění této koncepce, a to především u představitelů manželského páru Barbary a Olivera. Díky tomu mezi nimi nenarůstá požadované napětí, a tak mají situace stejnou vypovídající hodnotu a stávají se stereotypními. To se naštěstí rapidně změní v závěrečných sekvencích inscenace. Je škoda, že tak pozdě. 

 

Ingmar Bergman se právem zařadil mezi nejvýznamnější filmové tvůrce 20. století. Film Lesní jahody natočil v roce 1957 a jeho scénář se stal výchozím bodem inscenace souboru Rádobydivadlo Klapý pod názvem ...dlouhá cesta. Témata jako jsou smysl existence lidského života, smrti, osamění, pravdy a víry v Boha, která jsou typická pro Bergmanovu tvorbu, se podařilo – takřka beze zbytku – přetavit do jevištní podoby. Díky přehledné a pregnantní režii antiiluzivního a přitom obrazně-symbolického scénického řešení a soustředěným hereckým výkonům celého souboru (ve kterém dominují Jaromír Holfeuer v ústřední postavě Isaka Borga a Lenky Svobové Šťastné v roli jeho snachy Marlenne) jsme byli svědky nevšedního divadelního zážitku.

 

Každý den dopoledne probíhaly diskuse o zhlédnutých soutěžních představeních za účasti hrajícího souboru, hostů a odborné poroty, která letos pracovala ve složení: Lenka Lázňovská, Luděk Horký, Zdeněk Janál, Petr Kolínský a Milan Schejbal. Dovolte mi poděkovat mým kolegům z poroty za jejich připravenost, fundovanost a upřímnost, s jakou analyzovali jednotlivá představení. Mé díky patří i Jaroslavu Vondruškovi, který byl naším skvělým tajemníkem.

 

U divadla to tak chodí, že některé inscenace se prostě nepovedou podle představ svých tvůrců a je jenom na nich, jak kritické podněty – mám na mysli ty konstruktivní – ve své další práci zúročí. V každém případě by dobře míněná kritika neměla být důvodem k rezignaci, ale naopak impulsem k další tvůrčí činnosti. Neboť opona, která se zvedá, přináší naději. Opona, která padá, přináší jen otazníky.