Nováček přehlídky Divadlo Pod zámkem z Kyjovic uvedlo zatím jedinou přeloženou hru současného anglického drama-tika, romanopisce a scénáristy Davida Tristrama. Hra byla napsaná v devadesátých letech, českou premiéru měla až v roce 2013, kdy ji uvedlo Studio DVA pro letní scénu na Vyšehradě. Žánrově jde o konverzační ko-medii, která je sledem hlášek a dvojsmyslů, obojí v různé kva-litě. Některé hlášky jsou patrně už trochu za zenitem a navíc některá spojení, např. ztotožnění rebelství s vegetariánstvím moc nefungují. Autor také tematicky honí řadu motivů, na některé z nich soubor rezignoval (např. nehraje se vůbec setkání párů z odlišné sociální vrstvy).

 

Trochu sporná je celá zá-pletka. V komedii, která je o sexu a nevěrách, jde však proti man-želské nevěře, vztah, který vznikl před manželstvím. Tím chci říci, že opravdu nejde o nějaký skvost dramatické literatury.

Opačné pohlaví těží jednak ze slovního humoru, jednak z mi-moslovního jednání, které je reakcí na fakt, že se údajně cizí lidé vlastně znají, neboť spolu už něco měli. K tomu autor napsal čtyři odlišné typy se základní charakteristikou. Např. Marc je intelektuál, který si vzal do-minantní ženu, což se snaží řešit sarkasmem a ironií. Judith z dru-hého páru je naopak trochu hloupá husa. Erich, její muž, je hrubián, který hluboce opovr-huje vším, co vypadá jako něco z lepší společnosti, takže se chová jako buran. Marcova žena Vicky je zvyklá manipulovat a poroučet. Se svým mužem za-chází jako s kusem hadru. To je základní půdorys hry.

 

Sylvie Grygarová je zároveň režisérkou, scénografkou a ještě si střihla postavu Vicky, která je prakticky stále na scéně. To je těžký úkol i pro velmi zkušeného divadelníka. Úplně se to nepo-dařilo zvládnout. Začíná to žánrem, který má své zákoni-tosti. Argument – protiargument – pointa. Tento řetězec musí mít správný timing, aby jednotlivé slovní vtipy nepropadly. To se až na výjimky moc nedařilo.

 

Problém je rovněž v tempo-rytmu inscenace, která nemá komediální charakter. Soubor jakoby ani nevěřil žánru samot-nému a pokoušel se o jakousi až moralitu (viz závěr s odpuš-těním). Také se zcela nepodařilo důsledně vybudovat jednotlivé typy. Příkladem může být Judith, která v první půlce hraje onu husu, aby se ve druhé změnila v charakterní postavu. Tříští se tady herecké styly. Přitom právě Judith Kateřiny Richterové je timingem nejblíže k žánru. Rovněž je možné pochválit vybu-dovaný prostor, byť nebyl zcela využit.

 

Pro sokolský soubor je to první účast na národní přehlídce a tedy jde o setkání s trochu jinou optikou. Je však rozhodně dobře, že se na tuto cestu vydal.