Francouzský dramatik Robert Thomas patří bezesporu – vedle Agathy Christie – k nejprestižnějším a nejvýznamnějším autorům detektivního žánru v oblasti divadelního umění. Jeho hry, jako např. Osm žen, Vražedné dědictví, Dvojí hra a především Past na osamělého muže (Stalo se v Chamonix) byly a stále ještě jsou poměrně často uváděny na profesionálních a v poslední době častěji na amatérských jevištích. Hra Turecká kavárna je původně složena ze série čtyř detektivních mikrokomedií a navazuje tak volně na Thomasovo dřívější a asi slavnější dílo Mandarinkový pokoj (pět komediálních povídek z jednoho pokoje v pařížském hotýlku). 

Výrazným autorovým rysem, který je velmi patrný i v předloze Turecká kavárna, je spojení a prolínání detektivního a komediálního žánru. Tohoto faktu si byl, dle mého názoru, velmi dobře vědom DS Zdobničan Vamberk a především režisérka a zároveň představitelka Františky, která provází dějem, Alena Joachimsthalerová. Z celé inscenace je patrná základní režijní koncepce jisté nadsázky ve všech složkách, k čemuž odkazují nejen zvolené herecké prostředky, ale zejména zdařilé režijně-scénografické řešení, z kterého je zřejmé, že vše, co se odehrává na scéně, je divadlo a my, jako diváci, jsme svědky hry, nikoliv realistického příběhu. 

 

Velkou otázkou však je, jakým způsobem se vamberskému souboru podařilo tuto avizovanou koncepci naplnit. Ne vždy zmíněná nadsázka a motivy detektivního příběhu byly inscenačně vyváženy natolik, aby vyvolaly žádoucí jevištní napětí. 

 

Nemohu se zároveň zbavit dojmu, že ona „detektivní“ rovina předlohy, je z hlediska dnešního diváka (hra vznikla před více než třiceti lety) poněkud naivní a jednoznačně předvídatelná. Z pohledu dneška je daleko důležitější to, jakým způsobem jsou jednotlivé postavy herecky ztvárněny. A to jednoznačně ospravedlňuje inscenování textu pro současného diváka. Herecká složka se však v mnoha případech bohužel omezuje na rychlou interpretaci předepsaného textu, ale tím je značně zredukováno zveřejnění motivací jednání jednotlivých postav. Nejvíc patrné je to v mikrokomedii Ministr ze zlata, která je evidentně napsána proto, aby si představitel postavy Adriena de Beaumanta na scéně takzvaně užíval a z reakce kavárnice Jiřinky čerpal další a další důvody svého sebestředného jednání. Také pointa této části, doporučená samotným autorem, je, dle mého názoru, divadelně účinnější, než ta, kterou jsme zhlédli při přehlídkovém představení. Podobně lineárním a v důsledku nepřekvapivým způsobem je vedena i postava Marcela Foucheta v povídce Ustrašený svědek, což i této části ubírá na divadelní věrohodnosti. Nejpřijatelněji pak vyznívá v inscenaci DS Zdobničan Vamberk povídka třetí a poslední, Pes a kočka, kde především díky přesvědčivým hereckým výkonům Oldřicha Plašila v roli Komisaře Pellissiéra (stejně tak jeho velmi dobrý výkon v roli Felixe Lombarda v první povídce) a Petra Barvínka jako Richarda se podařilo vyváženě diváka pobavit a zároveň udržet v napětí, zda tento příběh dopadne dle očekávání či naopak.

 

Nutno zároveň konstatovat, že herecký výkon Lucie Vodákové v roli Jiřinky působil poměrně sympaticky. 

 

Na závěr bych rád poděkoval vamberskému souboru za snahu utkat se z dnešního pohledu s poměrně nelehkým a archaickým textem Roberta Thomase a za to, že jejich základní žánrově stylové uchopení této látky bylo správné, i když výsledek přehlídkového představení vyvolal mnohé rozpaky.