Pátek 13. se na mě podepsal vskutku katastrofálně. Přes noc jsem přišla o hlas, z nosu a očí vodovod, v hlavě se mi usídlili permoníci s malinkými kladívky. Místo krému mi z tuby vytékal jakýsi nahnědlý vodnatý fujtabl, zcela nový deodorant nevypustil ani malý voňavý obláček a připravené bloky jsem zapomněla doma.  Prostě všechno bylo úplně špatně.

 

Tak jsem vyrazila na nákupy.  Už cestou jsem slyšela zpěv a výskot od divadla. Otráveně jsem ho obešla jinou ulicí. S nákupem v kabele jsem zamířila do Krakonoše a před ním jsem narazila na tlupu klaunů, kteří hýřili barvami, poskakovali a rozhazovali vtípky. Tak nevím, mám horečku, že vidím chvilku po deváté šašky i s rolničkami? Potřásla jsem nešťastně hlavou, ale klauni nezmizeli. Naopak, začali na mě mluvit. Pak si ke mně přisedli na půdičce a gejzír jejich slovních hříček neutichal, tryskal jak nový naftový vrt. Smáli se každému slovu, každé pitomině - až mi to přišlo najednou taky legrační a začala jsem se smát s nimi. 

 

Díky, hronovští šaškové z červenými nosy, zachránili jste mi den.