Autor a interpret one man show Zahraj ty Ejsíky Jaroslav Střelka a jeho kolega Pavel Časar jsou vskutku nepředvídatelní. Nejprve nechtěl mluvit ani jeden, později se rozmluvili oba.  A nakonec? Mluvili i po vypnutí diktafonu.  Myslím, že jejich povídání by vystačilo na speciální díl Větrníku. 

 

Vaše vystoupení se od těch ostatních na festivalu liší tím, že se jedná o autorskou one man show. Nejprve mi prozraďte, kdy vás poprvé napadlo, že byste se chtěl one man show věnovat.  

Jaroslav: To je jednoduché. Na rozdíl od klasické souborové zkoušky se na ní dostaví herec, režisér, scénograf a ani jeden nedržkuje. Zkrátka naprosto ideální stav. Neustále řešit, že někdo nemůže dorazit? To se u one man show nestane. Vždycky přijdou všichni.

 

Jaroslav: V hlavě se rodí spousta útržků ze života z odposlechnutých rozhovorů jiných lidí a někdy v nich objevím náznak tématu. Děje se to tak nějak postupem času. Možná proto mi ta tvorba trvá tak dlouho. Od prvotního nápadu do samotné premiéry uběhlo několik let. 

Obrací se na kolegu Pavla… Jak mě mohli napadnout zrovna Ejsíci? 

Pavel: Je důležité dodat, že je to už tvůj pátý text. Sice na sebe jednotlivé hry nenavazují, ale myslím, že ses skrze ně jako autor postupně vyvíjel.  

Jaroslav: Je pravda, že první one man show se týkaly hlavně samoty a osamění člověka. Nepramenilo to z mých vlastních zkušeností. V této hře je naopak hodně odkazů na můj život.

 

Jaroslav: Například to, že moje babička vyšívala křížkovým stehem a moje první gramofonová deska byla od Katapultů. 

Pavel: Hlavně hra odkazuje na určitou dobu. 

 

Jaroslav: Nepřijeli. A jsme rádi, že jsme tu alespoň dva, protože to nejdřív vypadalo, že se sem vůbec nedostaneme. Pořád někomu nevyhovoval termín, potom nastaly potíže s technikou…To, že jsme nakonec tady, je zázrak. 

 

Pavel: Kecat si do toho určitě nenechá! 

Jaroslav: Na svých textech pracuji dlouho a dávám do nich vlastní invence. Kdyby do nich někdo začal výrazně zasahovat, celý příběh by se rozsypal. Už při psaní mám jasnou představu, jak bude scéna vypadat i jaká hudba bude hrát. Ostatní ze souboru pustím k textu čtrnáct dní před premiérou. Oni se vykecají a já je ignoruju. Když však mají trefnou poznámku k věci, stihnu to do hry ještě zakomponovat. Konkrétně u Ejsíků jsem jejich názory několikrát vyslechl. 

Pavel: To je právě ono. Jak říká – my se k textu dostaneme chvilku před premiérou. Jakmile mu řekneme, co nefunguje, jeho reakce je „to mi to jako říkáte až teď?“ Ejsíky máme na scéně rok a půl a během té doby si dokonce i dal říct. Když se jedná o několikátou reprízu, utvoříte si ke hře speciální vztah a vnímáte ji jinak.