O víkendu navštívil Krakonošův divadelní podzim dlouholetý člen a posléze i předseda zdejší odborné poroty František Laurin. A protože jsme spolu psali mnoho recenzí, kdy on mi při sklence červeného diktoval a odcházel se slovy – děkuji vám, ještě to přečtěte, ať tam nejsou nějaké blbosti - nedalo mi to, abych ho neoslovila s několika otázkami. 

 

Letos jste se přijel opět podívat na Krakonošův divadelní podzim – jaký to byl návrat? 

Zapůsobilo to na mě stejně, jako když jsem sem jezdil tolik let, protože atmosféra přehlídky tady ve Vysokém je zcela neopakovatelná a svým způsobem nesrovnatelná s jinými. Nepotkávám tu jen divadelníky, ale za ta léta tady mám spoustu osobních přátel ať z hostujících divadelních souborů, nebo místních Vysockých. Ta přehlídka je laskavá, a to je, myslím si, v dnešním světě něco nesmírně cenného, co nepotkáte všude. Proto se sem lidi tak těší. Že jsou mezi sebou lidmi, ne konkurenty. Že se vnímají, že se poslouchají. A to je v dnešním světě až dost.

Vídala jsem vás teď na nočních seminářích Rudolfa Felzmanna a zdálo se mi, že si to užíváte. Když jste byl v porotě, nebyl na podobné semináře asi čas. 

 

Myslím, že ne. Mění se jen trošku doba a dramaturgie, mění se mírně pohled na divadlo, ale problémy amatérského divadla v podstatě zůstávají stejné. 

 

Není to proto, že by mělo mít nějakou obrozeneckou funkci a své diváky by mělo převychovávat. Ale podle mého je to určitý projev lidské tvořivosti, fantazie, touhy vytvořit něco nového a tvořit spolu dohromady, vzájemně se respektovat a nacházet smysl právě v té společné práci.

 

Přehlídky – soutěže patří ke každé lidské činnosti. Mají výhodu v tom, že soubory z různých krajů se mohou poměřovat, setkávat se tady, diskutovat. Na druhé straně, každá přehlídka s sebou nese jisté problémy v tom, že může způsobit dočasnou nervozitu, že herci příliš přehrávají, protože mají strach, aby byli úspěšní. Takže velmi často představení přehlídková nejsou tak dobrá, jako když je vidíte na té krajské nebo doma před vlastním publikem. 

 

Pro mě je smysl poroty jednoznačně v tom, že my, porotci, jsme vlastně divadelníci o něco zkušenější, ale nechceme a nemůžeme dávat známky, říkat: vy divadlo hrajte, vy ještě počkejte pár let, až to budete líp umět. Můžeme být takovým zrcadlem jejich tvořivosti, můžeme být i přáteli, kteří je upozorní na určité další možnosti, ať v práci na té konkrétní inscenaci nebo na dalších. V podstatě se vzájemně obohacujeme. Jedině taková porota, která nezastírá problémy a je schopná je formulovat tak, aby účastníci přehlídky odjížděli domů a přemýšleli, neodjížděli uražení a potupení exhibicí poroty, tak jenom taková porota má smysl.