Těžko se mi mluví, když jsem chtěla, aby povídal on. O tom, co za devadesát let svého života prožil. František Vodseďálek, pro většinu z nás starý Pecák. Ale osud rozhodl jinak. Proto,  milá rodino, divadelníci, hasiči, sousedé, kamarádi, budu vzpomínat já. A vlastně ráda, protože je na co.

 

Františka jsem poznala jako tátu tří dětí, který činil zprvu čest svému jménu a odsedl ze stanovské Pece do světa. Vrátil se zpátky, ala už ne sám. Celých padesát let prožil se svojí ženou, nejdéle ve Stanovém, kde rád hospodařil a staral se o všechna zvířátka, ať velká či malá. Za vše stačí vzpomenout, jak uzemnil bráchu, který poznamenal, že kočka by snad nemusela jíst ze stolu: „A tobě by se chtělo jíst z podlahy?"

 

Jeho záliby jakoby ani nepasovaly k zemité postavě sedláka. Málokdo ví, že dějepis a zeměpis nebyly pro něho jen školní předměty. Pecákovy znalosti našich dějin byly udivující stejně jako ty celosvětově zeměpisné. Bavil se kvízy a testy, dokázal vyplnit i slepou mapu světadílů s jednotlivými státy a jejich hlavními městy. Vše na sebe navazovalo. Bydlel naproti rodnému domku Antala Staška, kam chodil i z Vysokého každý týden do knihovny. Knihovničil celých  38 let. 

 

A nejen to. Hrál také divadlo. Byl předurčen k postavám samorostlých dobrotivých chla-pů s citlivým srdcem. Nikdo už nespočítá jeho role ve Stanovém, ve Lhotce a ve Vysokém, kde začínal v operetě Na tý louce zelený. Hrával menší role, dvě se však vymykají: starý vodník v Jiráskově Lucerně byl opravdový, stejně tak jeho pastýř v Betlémské hvězdě. Poslední roli si střihnul v Cestě kolem světa za 80 dní s partou „zlých indiánů“. Aniž by něco řekli, sotva vylezli na jeviště, sklidili potlesk na otevřené scéně. Pamatujete?

 

Často se využívalo jeho nádherného superbasu. Zpíval v obou kostelech ve Vysokém. Dueta Pecáků byla a jsou nezapomenutelná, stejně jako jejich jedinečné písničky - Směska, Lázně Františkovy a další a další. Když se do toho s Jarkou pustili, sypala se z nich jedna za druhou a čas letěl. Miloval dechovku a dokázal zazpívat snad tisíce písní. 

 

Určitě byl vděčný osudu, že mu nadělil k životu v Penzionu pro seniory i přítelkyni, s níž se radoval z obyčejné procházky, koncertů, posezení, divadelních představení a všech společen-ských akcí. Už nikdo nespočítá, kolik skleniček a talířků o přehlídce prošlo jeho rukama ve dřezu. Neuvěřitelné.

  

Nepamatuji, že by kdy žehral na osud nebo se mračil na svět. Naopak, humor mu byl vlastní. Jedna z nejroztomilejších vzpomínek na Františka je z loňského roku. Možná se vám bude zdát nepatřičná, ale on by mi to schválil, vždyť se tak rád smál: Šlo nás pět bab za slaměným vdovcem na pobyt a František šel s dortíky za námi za tou svou. Po úzké silnici se nedalo jít jinak  než jedna za druhou a František ten průvod uzavíral. Korunoval to tehdy slovy: „Už jsem starej, ale konečně vím, jaké to je chodit za ženskejma.“

 

Pro mě byl posledním písmákem našeho kraje, který mluvil nádherně kerkonošským nářečím. Jeho „enu, ďůčiště“ mi bude znít v uších stále.

 

František byl pracovitý, osobitý, samovzdělaný, čestný člověk, dobrý kamarád. Platí pro něho slova velikána českého divadla Jana Wericha: „Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ A František ten recept znal.