Na KDP se pořád děje něco zajímavého. Právě proto je třeba vše řádně zdokumentovat. Jinak řečeno – je třeba mít Ivo Mičkala. A my ho máme. I když se zpočátku snažil rozhovoru vyhnout, naštěstí se mu to nepovedlo. 

 

Jsem dopředu připravený, mám dost informací, takže to možné je. 

 

Má pevný řád. Nastavím si budík hodinu před akcí, ale většinou se stejně probudím  dřív. Práce probíhá podle připraveného plánu. Pokud ji odevzdám včas a jsem v kondici, rád se chodím bavit. 

Konkrétně ne. Snažím se, co nejméně. Začínal jsem v dobách, kdy byl klasický černobílý ne-gativ a musel jsem si opravdu rozmyslet, co fotím. Digitální fotografie svádí k focení ze všech možných i nemožných úhlů, ale netvořím si zbytečné zásoby. 

 

Zpočátku to, co mi bylo nej-bližší - prostředí, v němž jsem žil. Jizerské hory zachvátila místní kalamita a já intenzivně dokumentoval její postup. Za-chycoval jsem především místa historicky významná. Intuitivně jsem cítil jejich zánik. Tehdy jsem se věnoval malbě, ale fo-tografický záznam byl rychlejší. 

 

Fotografii jsem studoval a žádný z oborů mě nezaujal tolik, jako fotografie divadelní. Sám jsem byl dříve divadelníkem. S foťákem se pořád motám kolem kultury. 

 

Setkal jsem se s lidmi (nej-častěji právě v divadelní oblasti), jež nyní považuji za legendy a já je  stihl zachytit za jejich života. Možná ani tak nejde o kvalitu snímku, jako o pocity s nimi spojené, s osobním kontaktem. Nyní je spousta talentovaných filmových a divadelních hvězd, s těmi zesnulými je to ale pro mě nesrovnatelné.