Po dvanácti letech se na prkna  divadla Krakonoš vrátila Scéna Libochovice. Před lety zde uvedli českou klasiku Naše furianty, včera jsme viděli inscenaci ruského klasika. Jeho povídka Můj strýček, Jeho Excelence patří mezi groteskní satirické povídky, které se programově hlásí ke Gogolovi. Má všechny základní charakteristické znaky autorova rukopisu: je nedějová, autor své postavy i prostředí charakterizuje detailem a důležitá je především atmosféra. To, že navazuje na Gogola (příběh sám odkazuje na Gogolova Revizora), napovídá zároveň o jejím tématu.

 

 Čechova, jako v celém díle, zajímá člověk ve společnosti, zde konkrétně na protikladu strýčka, carského úředníka z Moskvy, a rodiny jeho venkovské sestry. Je to vlastně anekdota. Nabízí se totiž i jiné uchopení tématu – nepřijel generál Chvostov za sestrou už s úmyslem vytáhnout z ní peníze na svou dovolenou v Karlslbadu a své jednání tomu nepodřizuje?

 

Inscenace, která už některými přehlídkami prošla, nabízí velmi zajímavý divadelní úkol. Její předlohou je totiž rozhlasová dramatizace Jiřího Strnada, který pořídil rovněž její český překlad. Takže je třeba ji zdivadelnit, což při její malé dynamice není jednoduchý úkol. Je třeba říci, že se Alena Burdová s tím docela statečně poprala. Podařilo se jí inscenaci dobře typově obsadit, pět hlavních postav - Chvostov, jeho sestra, domácí učitel, správce Dutyrev a jeho žena -  jsou i jako komické typy čitelní, u pojetí Chvostova (Jiří Dědourek) můžeme mluvit až o groteskní stylizaci. Najdeme zde řadu režijních nápadů, rychlé a zajímavé přestavby, světelné střihy, odchody a příchody inscenací nerozbíjejí. Trochu se včera zpožďovaly hudební předěly, které ji měly rytmizovat. Režisérka vědomě usilovala o mimoslovní jednání, a pokud to vychází (viz situace, kdy opilý Chvostov svádí Naděždu Petrovnu a nakonec upadne na její hruď), posiluje to komičnost kusu. Inscenaci zalidnily další postavy a ruské reálie vytvořily základní charakteristiku prostředí. Tento kompars však plní i důležitou roli opět mimoslovního komentáře a jednání proti textu (viz scéna s jehňátky a závěrečné společné vyhnání Chvostova). Takže se vlastně soubor na cestě k divadelnosti původně nedivadelní předlohy dostal docela daleko. Přesto to nestačí.

 

Na otázku, proč tomu tak je, se nabízí několik vysvětlení. Základem jsou určitě divadelní situace, které by měly mít téma, tah ústící do pointy. Pokud se to podaří, znovu připomínám situaci, kdy Chvostov navštíví byt správce a za přítomnosti také učitele a syna své sestry Mítěnky (Kristián Valeš opět ukázal svou schopnost přirozené existence na jevišti) svádí správcovu ženu a přitom neustále chlastá, situace má jasné téma a dramatický oblouk je rovněž jasný. Všechny postavy jednají ať už slovně nebo mimoslovně.  Situace má přitom jasný komediální temporytmus, který vlastně inscenaci jako celku docela chybí. Takhle udělaná situace byla snad v celé inscenaci jediná. Ona se rozpadala spíše na monology a dialogy, stojící téměř samy o sobě. Dalším problémem je herecký styl a jeho sjednocení. Najdeme zde groteskní nadsázku u Chvostova, ostatní postavy jsou trochu rozpolcené. O nadsázku se občas pokouší rovněž představitel domácího učitele Vít Kotě i správce Lukáš Burda. Dámy byly včera spíše někdy až civilně realistické. To je patrně příliš velký stylový rozptyl. Je otázkou, zda je zcela jasná postava Mítěnky, který na jedné straně projevuje zřetelný zájem o boje a násilí, na druhé straně  mu záleží na jehňátkách. Možná by inscenaci prospělo, kdyby soubor hrál s výkladem, že Chvostov jedná s jednoznačným úmyslem vyprovokovat sestru, aby mu dala peníze. Inscenace by tak dostala další rovinu a nebyla tak čitelně předvídatelná.

 

Divadelní práce na předlohách, které původně nebyly určeny pro divadlo, je určitě obecný problém, s nímž se tu a tam může potkat každý soubor. Díky Libochovickým jsme měli možnost o něm uvažovat. A za to vám děkujeme, přátelé.