Usedám do hlediště vyzbrojen programem, ze kterého se dozvídám, že budu svědkem autorského kabaretu. Ano, dostane se mi i poučení, cože to ten kabaret, jako divadelní žánr, vlastně je. A také, že představení vzniklo letmým výběrem dějinných událostí a významných osobností, které posloužily jako základ pro skeče, gagy, písničky a drobné vtípky.  Trochu didaktické na intelektuála, kterého baví šťourat se v postmoderních traumatech jednadvacátého století. Ale budiž, říkám si, špetku pokleslé zábavy, utírání nosu židlí, šedesát minut vydržíš. Trochu mě sice v názoru zviklá curriculum vitae renezančního světoobčana Gary Edwardse, jakožto režiséra představení, ale vzápětí se ve svém negativním postoji utvrdím myšlenkou: „Co nám tady ti Američané mají co fušovat do českého ochotnického divadla, notabene ještě do toho venkovského.“

 

Malovaná opona jde vzhůru a na scénu přichází elegantní dáma, aby trochu sonorně škrobeným hlasem oznámila, co uvidíme, a už i nastupuje mládežnická kapela, tedy fragment kapely v počtu dvou dívek. Chápu, venkovský kabaret nemůže disponovat vícečlenným ansámblem, jak by se na řádný kabaretní orchestr slušelo. Diva z úvodu odchází, duo girls dává první takty představení. Hm, slečna za bicími je nejen hezká, jak mi šeptá nejmenovaný kolega, ale hraje s chutí a dobře. A druhá stejně tak. Dorazili pěvci. Včas, a včas i nastoupili. Chválím, sice ta frontální aranž není nic nového, zato zpěv je přiměřeně amatérsky spontánní.  Tak dobře, nezačíná to špatně, ale ještě jste mě, holenkové, nedostali. Ukažte mi ten fór, který mě zvedne ze sedačky a udrží mě tam alespoň půl minuty. Co?! Neboť, přátelé, má suchopárná nátura se v hledišti jen tak snadno nahlas nerozesměje. 

 

A pak ten gag přišel. Ne, vlastně ještě ne, to až napodruhé.  Hned jsem pochopil, že učitelka chce, abychom v hledišti povstali jako žáci na začátku vyučovací hodiny. Nemám rád, když se mnou v hledišti někdo manipuluje, ale replika: „Já mám dost času,“ tak ta mě už dostala a já vstal. Stejně tak i učitelčina přehnaná dikce, kterou udržela až na malé výjimky po celé představení.

 

A pak to už šlo ráz naráz. Pravěk, ve kterém se lámou Svatoplukovy pruty, osidlování našeho území Slovany s písní na rtech: „My jsme dobří, milí, hodní …“, a nebráníme se Hunům, Němcům, Rusům. Libuše podvodně věštící z karet, věrozvěsti jako rapeři, přinášející něco nového, a tak dále, atd.  Asi na dvacet komických skečů, hudebních čísel či satirických scének. A já se bavil. Skvostně. Občas i ten hlasitý smích mi unikl. 

 

Proč tomu tak bylo? Protože jsem byl svědkem velmi chytrého kreativního představení. Jeho humor je inteligentní, laskavý a nepodbízivý. Inscenátoři nejdou prvoplánově po politické satiře, ale přesto je v představení jejich politický názor znát. Využívají důsledně divadelní zkratky, náznaku, překvapivé pointy a snad nakonec i ten orchestr na jevišti byl. Nebo ne? Nabyl jsem dojmu, že každý v souboru na něco hraje. Dlouho mi v paměti utkví nástup Habsburků na český trůn traktovaný jako kvintet invalidních hlodavců hrajících country, nejraději na basu. Nebo scénka o rozdělení republiky v roce 1993 udělaná jako souboj mezi boxerem Mečiarem a šlohperem Klausem. Výborný Václav a bratr Boleslav, Karel čtvrtý a jeho předvolební projev o tom, co vybuduje, včetně báječného kouzelnického čísla s koulí. Však otec vlasti asi musel být kouzelník, když v rozprodané zemi tolik dokázal. A nakonec krásně pojednaná píseň na motivy Modlitby pro Martu.

 

Paní učitelko, krásně, stručně a s humorem jste nás provedla po některých notoricky známých dějinných okamžicích od mýtů až po Nagano. Jen mi napadá, bude se smát i divák, který ty historické souvislosti nezná?