Recenze

DS Krakonoš - P. Pýcha

Republiku za koně a fotbal.

Představení je založeno na výborné předloze. Pýchova obrozensko-secesní koláž vytváří pozoruhodný a půvabný apokryf. Text má vtip a jeho vsazení do scény je neméně vtipné. V textu, v prostoru i ve hře herců se uplatňuje trojí rovina: rozvíjeného příběhu, kabaretních prostředků (tady mám na mysli gagy hrané na tři doby nebo trojhru všech mužů souhlasně) a prvek naivity.

Naivita se rozvíjí na jedné straně v nepřiměřenosti situací a důsledků v předloze samé, ale také významně v postavách představení, které nesou více nežli je běžně zvykem na jeviště sebou své osobní rysy a denní návyky. Pozoruhodné je, že se daří vyhrávat gagy navzdory tomu, že jsou někdy realizovány takříkajíc pod míru. To střídání podměrečných a plně rozehraných gagů dává přirozenou cestou naivistický výsledek. Ta autenticita poněkud insitního herectví, která některý gag nedohraje, vzápětí příští gag realizuje a ten skutečně zazáří.

V tom si samozřejmě s hereckou polohou výborně rozumí podoba scény. Dosavadní konstatování se opírá daleko více o výkony mužské části souboru, protože ženské trio není mužskému terčetu tak výrazným partnerem v nadsázce a jeho barvy zachraňuje postava Patočkové. V této metodě se vlastně příběh posouvá kupředu, jak se na vojně říká, přískoky. Ale každý přískok vždycky zahraje.

K tomu je třeba připojit výraznou pochvalu učitelské karikatuře Martina Hnyka a policejní karikatuře Ivana Hanuše. Přiznám se, že v této figuře přímo vidím technika Československého rozhlasu Šimka, který zadním vchodem přivedl do budovy rozhlasu v srpnu 68 sovětské vojáky a v roce 90 chodil hrdě po Pankráci s velkým odznakem OF na klopě.

Tím chci jenom připomenout, že celá ta švanda na jevišti je tak či onak ze života. Napsáno je to tak šikovně a často i hráno tak dobře, že představení získává ambici etického přesahu přes meze vlastního příběhu.