Neodmyslitelnou součástí každé vysocké divadelní přehlídky je tajný výlet. Sraz účastníků byl ve čtvrt na dvanáct před divadlem. Mnozí se před cestou zastavili v pekárně pro malé občerstvení a pak už se vyrazilo vstříc neznámu. Výjimku neudělala ani delegace z Ministerstva kultury, která byla také mezi účastníky.

 

 

První nečekaná zastávka byla téměř za rohem. Když jsme projížděli Sklenařicemi, vzpomněla si Svatka, že zapomněla dárkové tašky pro naše průvodce tajným výletem. Čekaly jsme tedy, až nám je z Vysokého dovezou. Při této zastávce nás potkalo hned dvojité štěstí. Za prvé se na chybějící dárky vzpomnělo zavčasu a za druhé jsme čekali na místě s úžasným výhledem. Hory, barvící se listí a pole fialového zelí. To všechno zalité sluníčkem, které přehlídce letos zázračně přeje. Kdyby nás netlačil čas, myslím, že by ani ostatním delší panoramatické zastavení nevadilo. Výhledů bylo ale po cestě ještě mnohem víc.

 

 

Oficiálním cílem našeho „zájezdu“ byla Zásada. Konkrétně výrobna firmy Preciosa. Před objektem si nás pod svá průvodcovská křídla vzal Petr Vondráček. Povyprávěl nám o historii firmy, která je mimochodem ryze česká (v dnešní době celkem zázrak). Pobočka v Zásadě má okolo dvou set zaměstnanců. Řeč sklouzla i k Vysokému, kde žije nejstarší zaměstnankyně Preciosy Jaroslava Marková. Kdo by se chtěl o návleku koral na Vysocku dozvědět víc, ve vlastivědném muzeu je až do konce října expozice s tímto tématem.

 

 

Celou prohlídku nám dělaly společnost pytle, sáčky a nádoby různých velikostí a ve všem z toho jenom korálky. Různé velikosti, různé barvy, různé tvary. Celkový počet možných barev, provedení a velikostí se blíží k neuvěřitelným sto tisícům. A tyto tisíce, spíš miliony míří do celého světa. Kanada, Brazílie, Velká Británie, Indie, ale i méně obvyklé destinace jako Peru, Nepál nebo Kuvajt. Jednoho překvapí, že i v takových koutech světa mají zájem o české korálky. Kde jinde zakončit celou prohlídku než v obchodu. Ovšem Svatka zavelela, že nás tlačí čas a dala pro nakupování šibeniční limit deset minut. Nabrali jsme, co jsme mohli, rozloučili se a naskákali do aut. A jaké další zastavení náš výlet měl?

 

 

Přesunuli jsme se k místní sokolovně, kde už na nás čekaly členky loutkového soboru, který v Zásadě mají. Příběh zásadských loutek je opravdu zajímavý.  Dostali se k nim v roce 1926, kdy je koupili od jakéhosi pražského košíkáře. Marionety byly v hroz-ném stavu, navíc rozložené. Dát je do kupy byla mravenčí práce, ale podařilo se. Loutkový ansábl pořád rozšiřují o nové členy. Zmíním kostlivce, kterého nemohli dlouho sehnat. Nakonec posloužil plastový z e-baye. Funguje stejně dobře jako dřevěný.

 

V současné sestavě hraje soubor od roku 2016. Nebyla to jednoduchá cesta. V prostorách, kde se nedalo topit, se hraje špatně. Nicméně si loutkaři dokázali vydělat na přímotopy a nová okna. V teple se divadlo sleduje hned lépe. Premiéry se snaží dělat dvakrát do roka a o diváky malé i velké není nouze. Tak přejeme zásadským loutkářům, aby jim vydrželo současné nadšení pro dělání tak kouzelného kumštu, kterým loutky jsou i nadále.