Po přečtení titulku jistě každý namítne, že smyslů máme pět, maximálně šest. Čich, sluch, hmat, zrak a chuť, popřípadě intuici. Sedmý smysl je něco jako meridian. Někdo ho má, někdo ne. A jen ten, kdo ho má, jej může lety cvičení a odříkání vypilovat. Co tento smysl lidem dává? 

 

Je to schopnost vidět to, co nelze vidět obyčejným okem. Slyšet to, co neslyší obyčejné ucho. Cítit, co nos ani kůže nezaregistrují. Pokud máte dvě rovnoběžné linky na kulise, technik je ten, který bez měření řekne, že se sbíhá úhlem 0,0006°. Pokud zapojíte zvukovou aparaturu, je to technik, který vnímá, že ten pravý reproduktor chytá na pátém metru vedení kmitočet 50Hz. Vadu zapojení nachází pohledem na toho, kdo zapojoval, a při pohledu na vypnutý reflektor řekne zcela přesně, kudy povede nejsilnější svazek fotonů (ano, světlo je obyčejné šíření fotonů). Dokonce technik u zvuku dokáže zesílit nebo zeslabit monitor, aniž by se dotkl patřičné šavle.

 

Jedině technik ví, kolik je režisérovo „O vteřinku pomaleji“ nebo „Tak o dvacet míň“. Jen díky sedmému smyslu technik ví, že herec místo narážky „spíš?“ řekne tentokrát „jsi vzhůru?“ Díky letům praxe a neustálého cvičení – mnohdy pod tlakem soutěžního vystoupení – dokonce umí technik odhadnout, o kolik centimetrů je potřeba posunout první rám dvacetitunových kulis, aby se vešly do portálu o 1285,23 mm užšího, než je soubor zvyklý, ještě než se zbytek vyloží z autobusu. 

 

A pokud vidíte technika, který v tom není tak dobrý, tak se ještě učí.