Včera sliboval Ladislav Valeš před divadlem Krakonoš, že oni, Rádobydivadlo Klapý, vyrábí černé sny divákových probdělých nocí. Oni jsou typem souboru, který vylévá na jevišti hektolitry krve, vytváří fobie, které diváci řeší za velké peníze na lehátku u psychiatra.

 

Tak ne, to mě minulo. Spala jsem jak miminko, pokud se mi něco zdálo, nepamatuji si to, rozhodně jsem se nevzbudila odkopaná a zpocená hrůzou. Potud vše v pořádku. Včera po obědě jsem si tak nějak sedla a úplně jsem nahmatala to ticho a klid v budově. Ale cítila jsem něco podivného v zátylku. Znáte to – jako že něco někde je, kde bych asi měla být. Šla jsem se projít chodbou, vyhlédla z okna, zašla …. no víte kam.  Ticho až nepřirozené. Zašla jsem do kuchyňky, že si objednám něco k pití, když v tom mi na hladkém linoleu podjel podpatek – rozhodila jsem ruce, vykulila oči a vyjelka: „Prokristapána!“

 

„Pššššššššt,“ ozvalo se z kuchyňky a několik výstražně vztyčených ukazováků se zabodlo do vzduchu přede mnou. „Prokristapána,“ vyslovila jsem bezhlasně a plácla se do čela, „já na to zapomněla!“ 

 

V tu chvíli jsem hned věděla, kde jsem v tom tichu a klidu měla být. Hned mi došlo, že jsem měla slyšet, jak režisér Valeš vyprávěl, že jim ochořela jednou ve Vysokém herečka, a tak požádali Janu Pokornou, aby rychle zaskočila v jejich hře ten štěk, z něhož se nakonec vyklubala role titulní, po které následovala několikaletá spolupráce. Hned mi bylo jasné, že jsem propásla, že s Rádobydivadlem Klapý, které je známé tím, že jeho členstvo pochází z různých krajů republiky, hrál také vysocký František Vítámvás. Hned mi naskočilo, že jsem neslyšela od hostesky Klaudie, co soubor po představení vyváděl, a ušla mi poudačka o tom, jak se správně hlídá zelí na poli před zloději. 

 

Já v tom rozmarném poobědovém oparu totiž úplně vysklila tradiční obřad loučení. Zapomněla jsem, zazdila jsem ho, nepřišla jsem. Já tam prostě nebyla. A tím pádem, vám nemohu říct, jak se Rádobydivadlo Klapý loučilo s přehlídkou a zda herci oběhli třikrát kostelíček. A tak vlastně nemám co psát. Stydím se.