Obsah stránky
Oscar Wilde, Jiří M. Šimek - Víme, jak je důležité míti Filipa - DS Havlíček Zákupy
Divadelní soubor Havlíček Zákupy přivezl na letošní KDP inscenaci, jejíž podstatnou částí je světově známá komedie Oscara Wilda The Importance of Being Earnest, u nás hraná v překladu J. Z. Nováka s titulem Jak je důležité míti Filipa. A jestliže tato komedie tvoří velmi podstatnou část inscenace Zákupských, je nutné nejdříve se o ní zmínit šířeji.
Anglický dramatik a spisovatel Oscar Wilde už od mládí byl živelná osobnost, které nebylo nic cizí. Lidi nerozděloval podle špatných či dobrých vlastností, ale na zábavné a nudné. Jako vynikající vypravěč bavil společnost vymyšlenými příběhy, ve kterých vynikal kreativitou a neuvěřitelnou fantazií. Dokonce dokázal psát přímo před lidmi a očekával okamžitou reakci a potlesk. Jak je důležité míti Filipa údajně napsal na objednávku během tří týdnů roku 1894. U nás se hrála poprvé v roce 1904 a jenom po roce 1945 se na profesionálních scénách objevila víc jak osmdesátkrát. V čem je tato hra nesmrtelná a proč se tak často hraje?
Autor napsal báječné dialogy plné břitkého humoru, ironie, sarkasmu, paradoxů, aforismů, bonmotů, absurdit (dítě odložené místo románu do brašny na nádraží). Prostě dialogy, které jsou velmi duchaplné a vtipné. Ale když se zamyslíme, o čem postavy mluví, co řeší, co je smyslem oněch dialogů, zjistíme, že jsou to velmi často jen banality, zastírání povrchnosti, hlouposti, arogance, duševní prázdnoty (výslech Jacka lady Bracknnelovou, jestli se může dostat na seznam nápadníků Gvendolíny). Takže na jednoduchém příběhu se autor mistrně vysmívá morálce tehdejší viktoriánské společnosti. A dělá to velmi šikovně, přehání v konverzaci společenský bonton, formální slušnost, píše květnaté věty. Prostě je mistrem v ducha-plné konverzaci. A té může sloužit jedině jazyk jako nositel myšlenek a idejí. Už méně samotný příběh.
Jak s touto lehkovážnou komedií pro vážné lidi naložil soubor? Z věty v programu k inscenaci soudím, cituji: „My ve své inscenaci pomáháme stavět logiku na hlavu i tím, že jsme z této komedie zcela programově namíchali jakýsi neortodoxní žánrový koktejl, jehož cílem je opět prostě bavit,“ že tvůrci programově rezignovali na aspoň pokus se prostřednictvím této hry nějak vyjádřit k dnešku. A navíc pomocí připsaných písniček nabídli divákovi sladkobolný příběh v oděvu vaudeville. Cítím, že je to přinejmenším málo, ale právo na to mají.
Takže, co jsme viděli a jak se souboru dařilo na poli nenáročného zábavného divadla? Příběh hry byl myslím sdělen bez problémů. Občas některé postavy začínaly své repliky hodně tiše (Gven-dolína, Bracknellová, Prismová). Zpěv byl nejlepší u Gvendolíny, ostatní postavy za ní v inter-pretaci hodně pokulhávaly. První píseň Algernona byla velmi špatně artikulovaná a tichá. Ale je tu jeden zásadní problém. Některé songy, jak byly zazpívané a zahrané, úplně vypovídaly o jiných postavách, než jsme se dozvěděli z textu Wilda (Cecílie, Gvendolína). Byly to úplně jiné figury. A formálně všechny písničky díky textům, které používají jiný jazyk než Wilde, působí ve struktuře inscenace jako hloupý odvar. Nedá se nic dělat, Wilde je mistr jazyka a srovnat k němu rým ve stylu láska páska je sebevražda.
Výrazové prostředky u herců jsem ve hře viděl nevyrovnané. Velmi nejistě a přitom civilně působil Algernon, hodně se přeříkával, zvláště na začátku představení. Navíc má být jakýmsi velkoměstským hejskem, tak to opravdu nebyl. Jack drží svoji figuru v lepší nadsázce, odpovídající konverzačnímu stylu, ale má projev málo svižný a zdůrazňuje zbytečně mnoho slov. Breknelová je málo energická, stejně tak Prismová. Projevuje se to zvláště v nástupech na scénu, kdy přicházíte bez energie. Občas úplně vypadnete z nadsázky. Obě mladé ženy jsou asi nejdál v tom, jak konverzovat v nad-sázce a udržovat charakter postavy. Ale i ony by mohly hrát přesněji, víc si brát slova od úst. Celkově se dá říci, že herci v představení působili opatrně, až cudně. A to jde proti smyslu Wildeho textu. Dialogy neperlily. Nic naplat, jazyk autora se prosazuje i v jiném inscenačním žánru, něco od vás vyžaduje, ale vy to zatím nedokážete. A bude to i režií. Představení je sice dobře zorganizované, ale po situacích málo konkrétní. Nejvíc chybí to, kdy je potřeba pomoci hercům vysvětlit podtexty replik a dialogů, rytmizovat konverzaci.
Co s tím? Soubor se sice pokusil udělat nenáročný vaudeville, ale vzal si k tomu náročnou konverzační komedii, která vyžaduje víc hereckých i režijních dovedností pro tento žánr, než jsme zatím viděli. Ve výsledku představení nepřineslo žádnou novou hodnotu, která by nějak zásadně ospravedlnila tento krok souboru.
Jaroslav Kodeš
Vyšlo ve Větrníku č. 17
17. 10. 2019