Už jste byli na výstavě k 50. ročníku KDP v galerii Vlastivědného muzea? Hned u vchodu sedí a návštěvníky vítá sám Krakonoš. Ten během prázdnin prošel důkladnou proměnou, takže teď na okolí upírá vlídný pohled a jeho šaty jsou vyspravené. Autorem restaurátorských prací je člen odborné poroty, scénograf Petr Kolínský.

 

 

Svatka mě před rokem zavedla na půdu, ukázala mi Krakonoše a zeptala se, zda by se s ním dalo něco udělat. Tak jasně, Svatka získala grant od města a mohlo se začít. Krakonoš na půdě divadla seděl skoro 90 let. Vznikl pro divadelní bál v roce 1927, jak Svatka našla v archivních dokumentech.  Existuje jedna dobrá fotka ze 70. let a ta se stala podkladem pro mou práci. 

 

 

Hodně, ale opravdu hodně! Mráz, zima, vedro, vlhko, saze – to vše na něm velmi zapracovalo. Na půdě totiž seděl pod malým větracím okénkem. A tak jsem si ho nejprve celého nafotil, popsal jsem si materiály, ze kterých je udělaný, stupně devastace a pak jsem se radil s odborníky-restaurátory o postupech obnovy. Poté jsem vymýšlel šetrný způsob snesení figury z půdy dolů. Proměřil jsem schody, všechny průlezy, museli jsme vyklidit prostor okolo Krakonoše od nábytku a rekvizit. On sám není tak těžký, jak vypadá, váží jen kolem 50 kilo. Ale je velmi křehký. Do velkého sálu ho stěhovali čtyři chlapi, dva ho drželi zezadu, dva zepředu za nohy, já hlídal hlavu a volal: pozor na klobouk. Když jsme ho snesli, zjistil jsem, že klobouk je na hlavě pouze položený.

 

 

Taky že ano. Když jsem sundal klobouk, vlasy i vousy, objevily se na jeho čele díry po uřezaných čertovských rozích. V tu chvíli jsem pochopil ten trochu démonický pohled a strašidelný úsměv.  Hlavu totiž výtvarník udělal z masopustní papírové masky čerta, která sahala až na ramena, byla tedy poměrně velká a výtvarník jí musel přizpůsobit celou kompozici figury. A tak sedící Krakonoš je i s kloboukem vysoký nějakých 180 centimetrů. Kdyby se postavil, měřil by asi 268 centimetrů. Zadavatel si přál, aby Krakonoš už neměl tak strašidelný výraz. Proto jsem mu namodeloval téměř neviditelná horní víčka. Další licencí byly jeho oči – panenky jsem mu zalakoval klovatinou, což je vlastně organické lepidlo, které po uschnutí vypadá jako lak. Tím získal jiskru v oku. Teď se dívá vlídně a lidsky. 

 

 

Nejprve jsem si ho prohlédl. Byl celý zteřelý, z klobouku i šatů se mu loupala barva. Z vlasů a vousů jsem zachoval jen některé prameny, které jsem chtěl znovu použít na pohledová místa. Bylo ale vidět, že je to velmi zručná řemeslná práce. Řekl bych, že na výrobě figury se podíleli tři řemeslníci: obuvník, švadlena nebo krejčí a divadelní výtvarník. Boty jsou vyrobené dokonale ševcovsky, ale z divadelních náhradních materiálů - podrážky jsou ze dřeva. Pravé horské lesní faldovačky jsou místo z kůže z plátna podloženého tuhým kartonem, který se určitě vyráběl tady v té papírenské továrně v Pasekách (EMBA). Z papíru je vyrobené i celé tělo Krakonoše, protože tu měli asi levný zdroj. Kabát určitě šila švadlena, jelikož Krakonoš má na sobě lesnickou kamizolu z 1. republiky. Kalhoty byly nabarvené hustou, pastózní hlinkou, jíž tehdy malovali byty i kulisy, a ta vysoká vrstva se drolila. Drobečky jsem lepil na původní místa, zabarvoval do stejného tónu a patinoval. Plstěný vzhled papírového klobouku zajistili tak, že ho natřeli klihem a posypali pilinami. Tím se vytvořila vrstvička, pod kterou se papír vlhkostí kroutil a měnil tvar. Napřed jsem ho musel celý promáčet, vysušit v novém natvarování a pak povrchy doplnit. Původně byl asi zelený, ale postupem doby byl tak vyšisovaný, že nyní je okrový. Pracoval jsem s reversibilními barvami, aby vše bylo restaurátorsky správně. 

 

 

To bylo další přání. Snížil jsem proto židli o pár centimetrů, na štokrle jsme přidali vyšší opěradlo s polstrováním. Nyní je spojený se židlí napevno. Tělo Krakonoše je z nějakého špalku, aby drželo stabilitu, ostatní části jsou vycpané slámou. Na rukou má plátěné rukavice, které jsem znovu vycpal pilinami. 

 

 

Počítal jsem se třemi týdny. Byly nádherné podmínky, krásné počasí, v sále bylo úžasné denní světlo, když se odhrnuly závěsy. Proto jsem chodil hodně brzy ráno a pracoval jsem, dokud bylo světlo. Nevěděl jsem, jak dlouho mi to bude trvat. Proto jsem to měl hotové trochu dříve.

 

 

S koudelí na vlasy a vousy byl problém. Nejprve mi slečna nabídla silikonové pásky. Koudel neznala. Sehnal jsem ji až v semilském velkoskladě s potře-bami pro instalatéry. Měla ale úplně jinou barevnost. Probarvil jsem ji a patina ještě dodělala krásné tóny od hnědé, okrové až po šedozelenou. Novou koudel jsem dal dospodu a překryl jsem ji původními pramínky.

 

 

No to byl taky oříšek. Napřed se musel pořádně zabalit do bublinkových fólií, přenést na vozík a převézt k muzeu. Šlo to lépe než z půdy dolů, protože se ho chlapi už nebáli.  Dva ho drželi za lopatku a sedátko, jeden podpíral nohy v pravoúhlém zalomení. V muzeu to bylo o trpělivém posunování, ale povedlo se to. 

 

 

Neuvěřitelně zábavná, každý den jsem objevil nějaké nové věci. Jsem rád, že jsem tu příležitost dostal.