Recenze

DS Krakonoš Vysoké n.J. - Jan Drda

Hrátky s čertem

Drdovy Hrátky s čertem patří dnes ke klasickým dílům české dramatické literatury, zemité, přesně charakterizované postavy i postavičky, výrazný humor a jisté mravní poslání neodlučitelné od klasických českých pohádek. A nádherný jazyk - emocionální, hutný, pevně zakotvený. Některá témata v průběhu času dostala jiný akcent, ale podstata lidské slušnosti, solidarity a poctivosti zůstává. Text je stále přitažlivý především pro rodiny s dětmi.

Režisér Pošepný buduje inscenaci na tradičních realistických základech české pohádky, nevěší na text žádné výlučnosti a extravagantní ozvláštňovací přístupy. Jeho režijně herecký přístup je poučený, většinu situací buduje přehledně, herci hrají většinou s velmi přesnou zpětnou vazbou. Některé situace se ovšem nedaří řešit v konkrétní rovině, jsou hrány spíše obecně a někde se i míjejí se smyslem textové předlohy (např. scéna s Hubertem, dialog Beliala se Solfernem v pekle ). Tam není cítit také, že by postavy měly přesný cíl jednání. Pozitivum představení je v tom, že se herci nesnaží vytvářet obecně komické postavy, jejich charakterizace má reálný základ a jistou přirozenost. Některé situace se ovšem zdají hlubší než jsou realizovány, jsou dramatičtější a ve strmějším vývoji (scéna prohraných duší, tlak na Kabáta v pekle, jeho vítězství apod). Chybí jim větší vyhrocení a plasticita.

Herecký styl je trošku rozptýlený od mimořádně přesně a plasticky vedené postavy Školastyka Josefem Hejralem st., který akcentuje všechny dobré vlastnosti postavy, aby ve svém výsledku zobrazil její nesnesitelnou fundamentálnost. Herecky jistý Solfernus Martina Hnyka by mohl mít větší diferencovanost svých moderních psychologických postupů, Sarka-Farka je přirozeným lidovým loupežníkem, Omnimor a Karborund - sympatičtí čerti na zapadlé štaci, sebestředný a mírně exibiciozní, v praktických situacích nezkušený, čerstvý absolvent Lucius Jana Hejrala ml., Nesvadbův Martin Kabát - postava pravdivá, vnitřně bohatá, s jistou absencí energie a drsnosti vysloužilého dragouna (právě jeho linie určuje hlavní dějová fakta hry), ale také trochu jednostranná, méně kurážně zamilovaná Káča a ne zcela pochopitelně, až loutkově stylizovaná Dišperanda. Proměna Belzebuba v ženskou roli Svatavy Hejralové nepůsobí nijak rušivě.

Úpravy textu jsou decentní, nemění smysl, snad někde budí zdání, že dialog je možná zkratkovitější. Hudební doprovod působí vhodně, lidově, spoluvytváří určitou náladu. Zásadní problém inscenace je scéna, která nevytváří vhodný prostor pro hru, působí spíše jako náhodně vytažené kulisy ze skladiště bez řádu, stylu, psychologie prostoru, barevnosti. Jakoby ona sama nevěděla, jakou náhodou se připletla do této pohádky.

Představení mělo velmi příjemný divácký ohlas, dobře sdělilo základní poslání hry především v situacích, které byly dobře režijně herecky vyloženy.