Zvonokosy - Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice

Soubor si zvolil dramatizaci románu francouzského prozaika Gabriela Chevalliera Zvonokosy, která vznikla na počátku osmdesátých let. Scénárista Petr Markov a skladatel Jindřich Brabec dali próze muzikálovou podobu. Soubor vykonal záslužnou práci, když rozvláčný text převedl do současného, daleko lapidárnějšího jazyka. Také redukce postav neoslabila vyznění dramatických situací. Otázkou pouze zůstává, jestli není škoda, že se do škrtu dostala kratičká závěrečná scéna mladé dvojice Růženky a Standy. Jejich příběh totiž tvoří významnou dějovou linii a chybí mu tečka. Důležitá je i otázka, kterou si kladou: jestli jednou budou takoví jako jejich současníci.

Dramaturgická volba souboru je šťastná, protože text má dnes větší aktuálnost, než měl v osmdesátých letech. Jde zejména o malicherné předvolební zápolení, ve kterém nejde o program, ale o zviditelnění se před veřejností. Absurdnost předvolebního boje vyvolává asociace s tím, co dnes prožíváme. Městečko Zvonokosy ale nežije jen politikou. Nejde o satirickou komedii, ale o komedii se satirickými rysy. Atmosféra městečka má v sobě i mnoho šarmu, vitality a smyslnosti (nezapře se francouzský autor románu). Živočišnost je stavěna do kontrastu s pokryteckou upjatostí. A přes malichernost společenských i osobních válek jsou postavy ve své intelektuální a lidské hodnotě odlišeny.

A právě v detailnějším propracování osobitosti jednotlivých postav jsou ještě určité rezervy inscenace (např. postavy Kulíška, Adelajdy z Kratihájů, faráře Calaby). Režisérka Alena Chalupová zapojila do inscenace celý soubor (a to je chvályhodné), ale jako by se spolehla na to, co herci přinesou sami. Představení plyne vkusně, ovšem když chybí herecká invence, působí nevýrazně, až sterilně. Nejlépe působí scény, ve kterých je využita přirozená vitalita Stanislava Svobody jako Ferdy Čupra, Bořivoje Veselého jako Bohdana Macaráta a pana Korába jako Bartoloměje Pěšinky. Poněkud po česku je vyjádřena smyslnost obou soupeřících paniček v podání Lucie Káňové a Ilony Pelikánové. Přesto, že mají ve Zbyňkovi Háberovi znamenitého partnera, hrají spíše temperament než erotické okouzlení. Dlužno říct, že jim v sexuálním rozletu vůbec nepomáhá kostým. Důležitá je postava Eulálie Čubíkové, která je označována jako zakyslá stará panna, ale zloba její představitelky Ivy Hrabcové jako by nevyrůstala z až chorobné závisti osamoceného člověka. K pozitivům inscenace se řadí Vejvančického Vincek, protože neforzíruje obecně bláznovství, ale hraje konkrétní vztah k lidem.

Silou inscenace je muzikálnost souboru. Zpěvní čísla vycházejí dobře. Režisérka by se ale ještě mohla zamyslet nad závěrečným zpěvem nad mrtvým Vinckem. Nejde o obecný smutek. Nejde o zamyšlení nad vlastním životem?