Obsah stránky
Rejžák z Prahy - DS Žlutičan, Žlutice, Jaromír Břehový
Ve znamení žluté, psali včera ve Větrníku, bude letošní Krakonošův podzim, resp. že žlutá je barva roku neb jak slunce nad Krkonošemi, tak příjezd Žlutických jej ozáří a bude nám dobře. A bylo. Do posledního místečka zaplněný sál tleskal, a radostně, moc pěknému představení o „Rejžákovi" z Prahy. Komedii, která velmi příhodně dala nahlédnout do zákulisí ochotnického souboru. Vždyť to známe, přátelé, mnohdy se neví, co hrát, režiséři si zoufají, že se herci scházejí na zkoušky jako švábi na pivo a místo zkoušení tráví čas ve výčepu, že jejich představení porota vždycky zdrbe a jedna chce to, druhá ono...
Vpád „pražského borce", údajně režiséra s ambicí dělat moderní divadlo (po němž někteří v souboru také touží, co s Hubačem...), v jednu takovou krizovou chvíli (který soubor ji občas nemá?) nám pak během dvou hodin leccos řekne o vztazích mezi kolegy, o jejich vztahu k divadlu, o jejich možnostech a omezeních, prostě o vnitřním organismu komunity, kterou tak důvěrně známe. A vysocké divadlo se otřásalo smíchem od začátku do konce.
Text Jaromíra Břehového, tedy přímo z jeho žlutické dílny, zaujal autenticitou, výborně napsanými dialogy odpozorovanými z klišé a floskulí divadelního (a zvláště ochotnického prostředí), ale také výtečnými hereckými výkony - mimořádné byly u dámského ansámblu a představitelky Evy především! Ale ani pánové nezůstali stranou - sám Jaromír Břehový předvedl výbornou studii amatérského režiséra, vynikající byl Ivan Michalík, jen tak mimochodem trousící své bonmoty a konečně i velmi věrohodný Josef Sýkora, jemuž prý Jaromír ušil roli přímo na tělo (resp. na paměť).
Prostě se Žlutickým dařilo, byli jistí a zábavní. A tak je to správné, řečeno s jedním filmem. Komedií nebude nikdy dost a tato je vtipná, inteligentní a dokonce možná přenosná do jiných amatérských souborů.