Jen aby mě necpal do Bohdalky

Slávka Hubačíková letos slaví své jubileum - neuvěřitelných sedmdesát let. A tak jsme si při této příležitosti sedli spolu na půdičku a povídali si. O jejím životě, který byl vždy neodmyslitelně spjat s divadlem. Slávka hrála nejen ve vysockém souboru, ale odskočila si i do Semil, kam se provdala, hrála chvíli v Jilemnici, kde bydlela, když přestavovala domek, hostovala v Libici. Ale nejvíce krásných rolí i roliček dostala ve Vysokém.

„Těch titulů je hromada. Když jsem tuhle otevřela krabici s fotografiemi, ani jsem nepoznala, z čeho všeho jsou. Na to, že jsem byla amatérská herečka, se mi mnoho snů splnilo. Několik ne, ale to už tak v životě jde," vypráví Slávka Hubačíková, která vzpomíná ráda na léta, kdy pracovala jako jedna ze dvou hostesek, nebo na práci nejprve ve „velkém" dětském souboru, posléze u Vrabčáků, kteří vznikli v 1986. a teď už vodí Slávce svoji drobotinu.

Když si Slávka v programu přečetla o Defilé pohárku SČDO, tak si prý hezky zavzpomínala: „Já jsem totiž takovej šťastnej člověk, byla jsem na osmadvaceti ročnících a ne že bych vždycky zvítězila, ale do toho 3.místa jsem se umístila. Jednou tam vznik velikej spor kolem poudačky, jestli je to hereckej monolog nebo není a tak Jarmilka Drobná řekla - tak si děte to tam říct jen tak vobyčejně, samozřejmě, že to je monolog. Já jsem prostě vždycky soutěžila ráda," svěřila se Slávka Hubačíková, která zatoužila znovu stanou na místě těch mladých lidí z Defilé, ale už se prý bojí. „Mohlo ,ale nemuselo by to dopadnout dobře."

Zajímalo mě, co bylo tím prvním impulsem, který ji přivedl k divadlu. „U nás to bylo v rodině. Tatínek byl výborný zpěvák, maminka taky, jenže ta tak často nehrála, protože měla nás se sestrou, jsme dvojčata. Vlastně začala hrát, když už jsme se mohly jít taky podívat na divadlo. Sestra ale k divadlu nikdy nečuchla," vypráví Slávka a říká, že ony dvě jsou tak odlišné vzhledem i povahou, společnou mají jen lásku k práci s dětmi. Slávka se ráda a dobře učila, a tak chtěla být dětskou zdravotní sestrou a udělat si prý trochu kumštík. Všechno ale dopadlo jinak. Sestra měla nález na plicích, takže kvoty do textilu šla plnit Slávka a Miládka pracovala v jesličkách. „Jakmile to bylo možné, udělala jsem si školu pro externí učitelky klasického a lidového tance a pohybové výchovy. Ze čtyřiceti šesti přihlášených nás absolvovalo jedenáct. Dva roky jsem učila na LŠU v Turnově a pak jsem se musela do Vysokého přestěhovat, zůstala jsem sama s dětma a s prací byl konec."

Díky svému vzdělání se stala vrchní choreografkou všech vysockých operetek. „Když jsme dělali Valdaufinky Nejlíp je u nás a Nazdar tati, byl se ve Vysokém podívat pan Valdauf. Nejdřív tu byl na zapřenou, to jsme nikdo nevěděl. Pak mi nabídl místo v Teplicích. Třeba jen na dva tři roky, ale já jsem kvůli dětem nechtěla. Sebrat se, jít někam do nejista a táhnout za sebou dvě děti, když si zvykly tady ve škole, to jsem nechtěla. Ani dokud byly holky malý, jsem jim to neříkala. Ono to mezi těma profíkama taky není tak ideální. Asi by se mi ve světě líbilo, ale nikdy jsem toho nelitovala,"

I na poli ochotnického divadla sehrála spoustu pěkných rolí. „Lidi mě tu měli rádi, že mně bylo vždycky rozumět, dobrej hlasovej fundus jsem měla, a mně se vždycky na Vysokým dobře žilo."

Zeptala jsem se, na co je opravdu hrdá. „Já se moc nehrdím. Nikdy ale nezapomenu na Betlémskou hvězdu, kde jsem měla roli Archanděla Gabriela, on tam toho textu moc neměl, ale von je všude ten andílek, takovej všudybýlek to je. Když jsem zpívala tam nahoře nad jevištěm gloria - dyť mě šel mráz po zádech! Hráli jsme to po tři vánoce a lidi si mysleli, že z toho bude nová tradice. Škoda, že není."

Než hrála Kláru v Hubačově Domě na nebesích jeli se s Hejralovými, Pepčou a Mařenkou, na ten kus podívat do Josefova Dolu, kde hrála Kláru Hanka Dohnalová. „No, a my na to koukali, věděli jsme, že tak to hrát nemůžeme. Půjdeme do toho vůbec?" vzpomíná Slávka. Pak rozhodla Mařenka. Práce to prý byla ukrutná, ale tuze hezká. „Režíroval to s námi Pavel Hora, to jsme byli všichni ještě mladší. A von to měl tak vokoukaný vod těch profíků, že já jsem se jen bála, aby mě necpal do ňáký Bohdalky. Když jsem ji v tom viděla, tak jsem si říkala, ano, zase jsem jiná, ona tam tak šámala těma dlouhejma krokama... Ale ten Pavel nás dobře znal, von věděl, kdo na co stačí. Pan Hejral nejstarší byl kouzelnej funebrák. S ním být na jevišti, to byl požitek. Honzík Hejral (dnešní kapelník), ten hrál Fandu, toho mýho bráchu, pan Pohanka, takovej trošičku Miloš Kopecký fyziognomií, ten krásně zahrál mýho tátu. A i epizody se povedlo Pavlovi pěkně obsadit. Tu mršku, co si táta přivede, hrála Liduška Blažková, Jardu Cardu, dělníka, co mu dá Klára přes držku, hrál Pecák. Myslím si, že celkově to byla taková šťastná volba. A s Hejralovejma jsem hrála ráda."

Kromě krásných rolí na činoherním jevišti, byla Slávka třicet let Kašpárkem, A byla jím prý ráda. Takže, přejme jí, aby byla ráda dál, čím bude chtít.