Hercem od páté třídy

Druhý jubilant, šedesátník, začal vědomě hrát divadlo v páté třídě. "Ve čtvrté jsme nacvičili cosi ještě povinně, ale v té páté už se nás ptali, kdo chce a já jsem chtěl," a tak začal Jaroslav Vondruška s divadlem. Nepochází vyloženě z divadelní rodiny, i když tatínek prý hrál, a dokonce i režíroval, jak vyšlo nedávno najevo. Bohužel to Jarda nikdy nepoznal na vlastní kůži.

Během studií byl požádán o režii pohádky - Popelka, kde se seznámil se svou pozdější ženou Helenkou. A taky se při téhle práci zapřísáhl, že už nikdy režírovat nebude. Nikdy tenhle slib ale nesplnil. Díky tomu začal režijně spolupracovat také s Vláďou Dědkem, což prý byla velmi poučná spolupráce.

A kým jsi raději, hercem nebo režisérem?

Asi hercem.

Je to snažší?

Ano, nemám zodpovědnost za ty ostatní. Když pak jedeme na soutěž, coby herec nesu na trh jen svou kůži. Jako režisér nesu tu svou ale i těch, které jsem do své hry obsadil.

A chtěl jsi někdy být profesionálním hercem?

Byla tady taková nabídka, ale tenkrát mě ten dotyčný postavil před rozhodnutí - buď budu jeden z mnoha vzadu v Praze, nebo jeden z několika vepředu tady u nás. Já se rozhodl pro Libici a nikdy jsem nelitoval. Kdybych měl možnost znovu volit, rozhodl bych se stejně. Pro divadlo.

Jarda Vondruška je jedním ze zakládajících členů občanského sdružení Vobskočák. Myslím, že spousta návštěvníků přehlídky moc netušila, co to vlastně Vobskočák je. Možná, když zašli na výstavu, napadlo je, že to vlastně musela být veliká legrace.

To byla, ale zároveň to i ohromně pomáhalo přehlídce. Vznikli jsme hlavně proto, aby někdo byl k ruce zdejší technice, ať už se stavěním sálu na ples nebo se škrábáním brambor. Později se přes nás přelévaly i peníze na vzdělávací semináře, které při přehlídce probíhaly. A hlavně jsme byli takový klub recesistů. Bylo to krásný v tom, že jsme něco chystali, vznikala tady skvělá představení.

To je z těch fotek i vidět. Ale co se stalo. Já mám totiž pocit, že Vobskočák je hlavně o rumu a bramborách?

Tak to dnes možná vypadá, ale to je až ten druhotný, průvodní jev. Skutečně jsme teď ve fázi, kdy rádi vzpomínáme na to, co bylo. A už konečně musíme buď začít něco dělat, nebo musí přijít radikální změna.

Něco jako palácový převrat?

Tak nějak, protože teď jsme uvízli na mrtvém bodě a nejde to tam, ani zpátky.

Doufejme, že k razantní změně dojde, třeba i tím, že se do VOBSKOČÁku dostanou nové, mladé tváře.