Ó ti zapeklití skřítci

Taky máte někdy pocit, že jste si to položili právě na to místo, kde už hodinu marně tu zatrachtilou věc hledáte? Musím se vám přiznat, a že těch přiznání v pátek bylo, já ten pocit mám velmi často. Ale vím, jak to je ve skutečnosti. To není tím, že bych snad nedej bože byla nepořádná, sklerotická či roztržitá ženská, to ani náhodou! Ne, mě si totiž oblíbila skupina trpaslíčků-záškodníčků. A je to věru kopa veselá. O schovce sekerníku se už snad ani vůbec nebudu zmiňovat (byl v knize na nočním stolku!), že hledám brýle a klíče, je věc vcelku normální a běžná. Ale co mi ti uličníci provedli včera! Píšu spoustu informací, které jsem vám chystala do dnešního Větrníku, a jedna, kterou mi diktoval Honzík, nebyla úplně kompletní. Když se vrátil s posledními podrobnostmi, marně jsem těch pár řádků vepsaných do rozsáhlého souboru hledala. Předesílám, že byly samozřejmě uložené! No, nenašli se. Doufám, že ti prcci zlomyslní, co se tady v tmavých koutech divadelních smějí, až si ručičkama plácají do otřásajících se bříšek, najdou ve Vysokém příjemnější bydlení, než v tom mém ošklivém paneláku. V kladném případě bych se totiž mohla stát ve svém bydlišti novou, lepší ženou. Nezapomnětlivou, vždy soustředěnou a vždy dochvilnou (nehledala bych přeci ty brýle, tužku, klíče od auta....)
tak se mějte krásně, vaše