Josef Brouček - Noc pastýřů - DS bratří Mrštíků, Boleradice

Boleradický soubor letos přivezl na přehlídku Noc pastýřů Josefa Boučka. Je to jedna z autorových dalo by se říci velkoher s historickým námětem a mimořádnými nároky na provedení. Boleradičtí už nám ukázali své síly na podobně velkém úkolu například v inscenaci Roku na vsi. Tentokrát zvolili hru obtížnější po stránce herecké i jevištní techniky, protože je bohatší o dva podstatné rysy. Jednak je v ní řada minutových akcí, které předpokládají přípravu, propracování a pointu na nepatrně velké ploše, jednak je ve hře mnoho situací vytvořených střihem dvou paralelních scén do sebe. To je i na soubor s minulostí Mrštíkovské dramaturgie úkol nový a obtížný.

Herecké výkony jsou tou dobrou stránkou představení. Nabízí se jmenovat tři, respektive čtyři postavy: Korábova faráře, Ulovce Bořivoje Veselého a Svobodova radního. K nim se připojuje trošku osobitě Radek Omasta v roli komisaře Kreuzenfelda, byť svoji roli v duchu svého přirozeného herectví pojal s groteskní tendencí. Představitel hlavní role Luboš Straka s líbeznou upřímností hrál scény setkání Ryby s hudbou a s fantazií tvorby, daleko menší diferenciaci projevoval ve střetech s primitivním myšlením svého okolí. Tyto dialogy by zasluhovaly vnitřní růst namísto Strakova tvrdého nasazení od samého počátku.

Zmíněná obtížnost textové předlohy se promítla do nedostatku plynulosti v tahu představení. Drhlo v těch místech přestavby, kde se tohoto úkolu neujali herci (dokonce i zároveň s textem): takové scény byly nejpřirozenější. Těžko říci, zda světlo, nebo hudba, které se občas opožďovaly, byly v nastudování nebo v ovlivnění cizím jevištěm. Jednoduchá scéna se mimořádně osvědčila a dokonce scénicky nejchudší obraz – sborový zpěv Vánoční mše vyzněl tak sugestivně, že si o večerním představení zasloužil spontánní potlesk. Představení si text značně proškrtalo, ale hraje jej stále po smyslu příběhu. Jednou (v závěru) se paní režisérka s autorem hry s úspěchem rozešla: autor na úplný závěr předepisuje: „Už do tmy zazní prudce nástup Rybovy Mše od počátku. Zářivé světlo, prázdná scéna a hudba, která zní dlouho, dlouho.“ V nastudování Boleradických se tato „dlouhá“ scéna hraje prostřednictvím Rybovy ženy a vytváří velice působivý závěrečný obraz spojený s nástupem celého ansámblu na děkovačku.