Ray Cooney - Prachy? Prachy! - DS Tyl, Králíky

Angličan Ray Cooney je zralý šestasedmdesátník Svou divadelní dráhu nastartoval už v roce 1946, kdy jako čtrnáctiletý kluk hrál v inscenaci Píseň Norska. Učednická léta nestrávil v uměleckých školách, ale u různých cestovních společností. Poznal, co je to být existenčně odkázaný na přízeň publika, i to, co na diváky bezpečně zabírá. A to nejen jako herec, ale i jako režisér a producent. Svoje praktické zkušenosti zúročil při psaní frašek. Není jich málo. K těm nejznámějším patří 1+1 = 3, Peklo v hotelu Westminster, Dvojplošník hotelu Westminster, Rodina je základ státu a konečně i Prachy? Prachy!

Příběh frašky Prachy? Prachy! je jako obvykle postaven na nedorozuměních a omylech. Postavy jsou považovány za někoho jiného, buď proto, že si to samy vymyslí, nebo proto, že jsou jinými do této role vmanipulovány. Samy se potom ve své situaci často těžce orientují. Cooney spouští pekelný mechanismus, který vhání postavy do soukolí dramatických událostí, ve kterých se stále více zaplétají do vlastních výmyslů, úskoků a lží. Divák se baví situací člověka v tísni. Pro inscenátory ale představuje tahle fraška určité nebezpečí. Nemohou se opřít o myšlenkové bohatství, lingvistickou úroveň ani mimořádné duchaplnosti. Jde jen o vršení napětí plynoucí z nebezpečí zmaření vytčeného cíle.

DS Tyl Králíky uvedl Prachy? Prachy! v režii Zdeňka Němečka. Bohužel, v představení nefungovalo to, co je pro Cooneyho frašku nejpodstatnější: prudké tempo, které je způsobeno, že postavy jednají pod tlakem okolností a jsou nuceny k vnitřní aktivitě. Zejména Dušan Kohút jako Henry Perkins, jednoznačně nejdůležitější postava hry, postrádal bystré myšlení, vnitřní dynamiku a esprit. Navíc herec často mluvil na hranici slyšitelnosti a místo tempa gradovala rozvláčnost. Tím ztížil pozici oběma svým partnerkám, Ivě Musilové jako Jean a Hance Staré jako Betty, které sice hrály v plném nasazení, ale ospalý temporytmus inscenace nezachránily. Nejvíce humoru nabídl Miroslav Černohous jako Vic Johnson. Podařilo se mu zahrát to, co je pro Cooneyho postavy nejdůležitější – napětí plynoucí z tlaku okolností i viditelné uvolnění z vyřešení situace. Navíc s milým humorem. V postavách policistů a taxikáře mohl režisér vést herce k určitějšímu typu.