Jiří Brdečka, Limonádový Joe DS Krakonoš, Vysoké nad Jizerou

Když jsem si přečetl po dlouhé době text Jiřího Brdečky,  řekl jsem si, jakým způsobem k tomu asi přistoupí soubor venkovského divadla. To nemyslím urážlivě. Navíc se mi v mých představách objevoval proslavený film. Když představení začalo, zdálo se mi, že je inscenace poplatná tomu filmu. A přesto hned v počátku mě zaskočila projekce krajiny kolem Vysokého a dokonce, když záběr vrcholí, objeví se Vysoké jako dějiště příběhu Limonádového Joea. I začal jsem se těšit, že to bude pokračovat. Žel se od toho upustilo a příběh pokračoval ve stylu určité parodie na společnost. Ale společnost lidských vztahů, archetypů a s úžasem jsem zjistil, že to snad Jiří Brdečka napsal na dnešní dobu. Zvláště, když na konci se proklamuje – padouch nebo hrdina, vždy jsme jedna rodina!

Nezdá se vám, že to často slyšíme při zprávách v naší televizi? Ale to si asi vymýšlím.

Inscenace je vedená s úžasnou hravostí nebo, řečeno s Werichem „...si pořádně zařádit“. Je vidět, že herci se cítí velmi dobře. Samozřejmě, že někdo dokáže stylizaci umocnit i tím, že ji naplní vztahem a věrohodností. To je kouzlo pravé stylizace. To se povedlo zejména představiteli Limonádového Joa (Adam Bartoň), Winnifred  (Petra Ďoubalíková) a do jisté míry Tornádo Lou (Lucie Preisslerová).

Nebezpečí je tam, kde herec se nechá strhnout ke karikatuře bez oné zmíněné náplně, no a potom se hra trošku potápí. Ohromně jsem ocenil práci sboru, to znamená těch menších roliček. Bylo příjemné vidět tak pěknou souhru, kdy každá figurka měla svůj smysl na jevišti. Soubor se podělil s divákem o radost ze hry i v závěrečné písni. Ještě na okraj je dobré připomenout, že živá hudba na jevišti bývá zlato. A to se v této inscenaci také povedlo.

Celkově představení je divácky přitažlivé, vděčná a stojí za to, aby se časem zdokonalovala.