Obsah stránky
Doveda Sloupnice - P. Garinei a S. Giovannini - Hudba R. Rascel a D. Modugno
Inscenace muzikálu Alelujá, dobří lidé v provedení divadelního souboru Doveda Sloupnice v režii Markéty Světlíkové dává možnost několika příjemných zjištění: Setkáváme se se zřetelným vymezením tématu, s jasným určením žánru, a v konečném výsledku pak se sdělením onoho tématu i ve využití možností, které zvolený žánr nabízí, a to na úrovni odpovídající nárokům národní přehlídky.
Oním tématem je člověčina, žánrem, jak již bylo řečeno, je muzikál, tedy jevištní tvar vyžadující hudební, pěveckou, hereckou a taneční složku.
Člověčina je ovšem na tomto místě ve snaze pojmenovat téma termínem příliš obecným. Na jevišti jsou přítomny dobré i špatné stránky člověka v podobě s mírným nadhledem znázorněné hamižnosti a touhy po hmotném majetku, tělesné náruživosti, zrádnosti, domýšlivosti, sebestřednosti, a jsou zde nabídnuty i možnosti cest, na kterých se člověk může snažit zbavit se svých slabostí a nedostatků, a to vše bez moralizování, se zdravou mírou skepse, ale i s odpovídající mírou optimistické naděje.
V práci režisérky s herci vidíme schopnost minimalizace interpretačního handicapu v zájmu dosažení výrazné postavy, jsme svědky poučené práce se znakem a jevištní metaforou (viz scéna s pannou ďábelnou v kleci zejména při vyhánění zlého ducha z těla ďáblem posedlé ženy, ale i na dalších místech inscenace). Řešení scény a všeho, co ji tvoří ze scénografického pohledu, je také velmi důmyslně pojato ve formě variabilní dřevěné konstrukce a ikonografických obrazů. I zde jsme svědky funkčního využití materiálu, kterým je holé dřevo, a to dokonce až ve vztahu k tématu a k časovému určení. I kostýmy a jejich proměny v průběhu inscenace pomáhají jednotlivým představitelům sdělit vnitřní proměny postav. Také světlo je stavebním prvkem v duchu vytváření atmosféry i věcné proměny (červený reflektor v popředí, bílé světlo v pozadí ve scéně rudé vody v kašně).
Herci až na naprosto ojedinělou výjimku dokazují orientaci v celkovém tématu i v tvorbě svých postav a jejich žádoucím vyznění, pohybují se na scéně s maximálním nasazením, ale nedostávají se do herecké křeče, jsou pravdiví a věrohodní.
Pěvecké výkony jsou kvalitním hereckým zpíváním v duchu termínu, a pokud někdo neoplývá pěveckými vlohami, je výkon posunut do skeče, pak pěvecký handicap se stane mikrotématem. Nicméně většina členů souboru oplývá schopností výrazného pěveckého projevu a někteří jedinci splňují požadavky až na mírné intonační nejistoty téměř beze zbytku, ať již jde o posazení a znělost hlasu, jeho barvu i schopnosti pracovat s dynamikou projevu.
Choreografie je atmosférotvorná i obsahová, oplývá komickými prvky a dokonce jsme svědky funkčně opakované mizanscény v podobě dvojího Alelujá v provedení trojice dívek.
Hudební skupina hraje zapojena do děje a byť postrádá dirigenta, hudebníci jsou schopni pomáhat zpěvákům a hercům tu ve ztišení, tu v zesílení hudebního projevu. Vše se děje bez techniky, s živým zpěvem a akustickou muzikou.
Nicméně představení ve druhé půli vykazuje určitou inscenační únavu, jakoby se pojednou nedostávalo režijní invence nebo hereckých sil (scéna Lothara a Folchetta s tancem pod rozpaženýma dřevěnýma rukama), nebo v samotném závěru při scéně podlehnutí Peronelly, panny cudné, rytíři Lotharovi. Zejména ve druhém případě je zapotřebí dbát přesného časování ve vývoji celé scény, počínaje mimickým dialogem mezi Ademarem a Eccelinem na jedné straně, Peronellou a Belcore na straně druhé.
To, že soubor s režisérkou nechává nakonec odpověď na otázku, s kým a s čím se jednotlivý divák bude dle vlastního založení identifikovat na samotných divácích, či zdali je či není lidstvo beznadějně slabé v boji se svými nedostatky, lze pokládat spíše za klad, než za nedostatek inscenace.