Obsah stránky
Rádobydivadlo Klapý - František Hrubín - Romance pro křídlovku
Rádobydivadlo Klapý hrálo Romanci pro křídlovku před publikem, které bylo od začátku přehlídky naladěno na výraznou komediální strunu a patrně neznalejší diváci očekávali totéž. A přesto se podařilo souboru vytvořit v hledišti velmi citlivou atmosféru plnou soustředění a k účasti s osudy postav na jevišti. Romanci pro křídlovku, tedy příběh, který je obsahem básnické skladby kdesi ve Florencii za bouřlivé noci svým přátelům Ludvíku Aškenázymu a Zdeňku Seidlovi vyprávěl autor s takovým vnitřním zaujetím, že ho přiměli, aby vytvořil jedno ze svých skvělých uměleckých děl.
Soubor si vybral pro svoji inscenaci dramatizaci Národního divadla v Praze (do určité míry pro vlastní potřeby krácenou) a stál před otázkou jako každý, kdo podobný pokus uskutečnil, jak inscenovat poezii. Jak dosáhnout jednoty lyricko-epické skladby tak, aby obě linie divák nevnímal odděleně, aby se nerecitovala poezie a vedle nehrála činohra, jak jednat básnickým slovem, jak udržet rytmus celku, jak vytvořit dramatické situace i jak dojít k přesnému postižení jednotlivých významových linií. Výhodou této inscenace je, že se hraje ve velmi přehledném prostorovém řešení, které umožňuje simultánní hru v jednotlivých prostorových plánech a také zároveň vytvořit tak ze situací novou hodnotu.
V textu je výrazně čitelných několik linií: životní bilancování a hledání smyslu a jistot, výher i proher života, v mezním startujícím okamžiku, v milostném příběhu, který se hluboce vryl do paměti, přítomnost smrti jako návratu domů a zároveň ukončení nějaké životní etapy, živočišná láska, prudké citové vzplanutí – láska největší, protože neuskutečněná, spor o ni se soupeřem, který zdánlivě vyhrál. A katarze ve víře, že všechno nějaký smysl mělo. A k nalezení nějakých jistot v životě, který je svým způsobem nejtěžší. Z tohoto hlediska inscenace nenašla svůj dobrý start. Starší František po celou dobu své jevištní existence spíše volně sleduje, komentuje a vypráví. Jeho jednání není horečnatě hledající se snahou v této noci přijít na to, kde to všechno začalo a co to učinilo s jeho životem. František mladší velmi přirozeně rozehrává své situace, ale opět jakoby střet mezi povinností k dědečkovi a osudovou láskou Terinou byl každodenně obyčejný, ne osudový, zkrátka ne takový, aby ve vzpomínkách dával důvod ke startu celoživotního bilancování. A také smyslový vztah k Tonce (která působila spíše jako Valča ze Šrámkova Léta) končí pro svůj hluboký vztah k Terině. A v neposlední řadě střet se světským Viktorem, pro kterého Terina umírá stejně jako pro něho. To všechno jsou linie ne dosti výrazné, aby vyjádřily v té rovině hledání bohatou plasticitu, kontrast a osudovou nezbytnost. A snad proto působí jako dominantní linie návratu domů skvěle zahraná postava dědečka, která je sytá, určitá, zobrazující nejen téma postavy, ale i jednu z klíčových linií inscenace.
A tak v příjemném večeru a citlivé výpovědi souboru zrála potřeba a touha po strhujícím zážitku, po jednotě celkového tvaru, po potřebě herecky jednat básnickým obrazem a tak dojít k plastickému a bohatě strukturovanému výsledku.