Michael Cooney, Rupert Dubský - Nájemníci pana Swana - aneb Habaďůra - TMA - divadlo Terezín

Bulvární komedie s rysy klasické „dveřní“ frašky je v inscenaci hry Michaela Cooneyho Nájemníci pana Swana žánrem přiznaným i ohlášeným samotnou scénou. Inscenační tým ohlašuje poučenost, a ta se projeví i v průběhu představení. Žánr totiž vyžaduje naprosto přesnou výstavbu situací, přesně definovanou úlohu jednotlivých aktérů a hlavně dodržování vytčené úlohy, přesné časování ve vývoji situace, ve zhodnocení, procesu rozhodování a následného řešení, které ovšem vede jen a jen k dalšímu problému. Divák má být vtažen do vnitřního procesu jednajících postav, s napětím má očekávat, jak se ta či ona postava se svým trápením vyrovná a v okamžiku, kdy si oddechne, že trable jsou za námi, je zčista jasna zaskočen novým a novým problémem, vycházejícím z řešení, které žádným řešením není. To je princip frašky, které je publikum v případě zmíněné inscenace svědkem, a režisérka Eva Andělová tohle všechno, jak je vidět, dobře ví.

Přesto všechno jsou zde jisté rezervy a začínají už v samotném řešení scény. Dveře jsou samozřejmě nutné a musí jich být takový počet, aby divák mohl být orientován, kde se právě která postava nachází. Dokonce samotný pomyslný prostor za dveřmi, byť charakterizován jen slovním popisem, hraje. Tento požadavek splněn byl. Nicméně velké černé plochy, do kterých je řada dveří zasazena, působí jinak, než by působil buď příjemný bytový interiér nebo scéna vedená k větší barevnosti, jak si žánr žádá. Je samozřejmě možné i jiné, protipólné řešení, dveře jako znak v prázdném prostoru, ale zde jakoby inscenátoři zůstali někde na půli cesty a nerealizují bezezbytku ani jednu z nabízejících se možností.

V komediích tohoto typu jsou téměř vždy dvě hlavní postavy, z nichž jedna je hybatelem děje a druhá jejím pomocníkem, který ovšem svým svérázným druhem pomoci vše spíše zamotává. Také tyto úlohy nejsou zcela přesně dodržovány. Martin Soudský jako Erik Swan sice je oním hlavním hybatelem, od kterého se očekává zhodnocení sitace i její řešení, ale jsou místa, kdy tuto úlohu na sebe bere i pan Míra Letafka jako jeho „parťák“ Norman Basset.

Také způsob herectví má býti u všech postav stejný, v představení však vidíme i poněkud jiný přístup k tvorbě postavy, a to v rovině mírného psychologizování Jardy Legnera v roli George Swana.

Swingová hudba vhodně dokresluje žánr, ale její použití v rovině podkresu některých situací není vždy nejšťastnější (např. při příchodu majitele pohřebního ústavu).

Pro dosažení maximálního úspěchu v dopadu komediálních situací do hlediště je nutné, aby aktéři svým konáním na jevišti dopředu nesignalizovali vývoj situací - také to se ne zcela vždy daří.

Pro přehlednost a logiku děje je také nutné přesné vystavění každé situace, její určení, vývoj i završení v dějové pointě, a ta má být zároveň zahájením průběhu situace další a další. Je také důležité, aby vše neběželo v jednom, jak často jsme svědky, překotném tempu, neboť pak dochází k jisté monotónnosti.

U bulvárních komedií býváme často svědky potíže s dodržením laťky vkusu, a také v tomto případě, byť celek byl pojat vkusně a decentně, se objevily okamžiku zbytečného „šlapání na plyn“ v podobě práce s kostýmem a spodním prádlem v některých pozicích Normana Bassetta.

Bulvární komedie jsou však dobrou hereckou průpravou. Právě na nich se herci učí onen proces zhodnocení, rozhodování a realizace. Také soubor TMA – divadlo Terezín ukázal již dostatečně vysoké herecké schopnosti vzhledem k úrovni požadované na národní přehlídce.

Divák odcházel pobaven tak, jak mu jednotlivě umožnilo jeho vnitřní založení, v převážné většině však pobaven byl a tím byl naplněn hlavní požadavek, který si tento žánr a potažmo soubor klade.