Obsah stránky
Šamu Štítina - Eric Assous - Příbuzné si nevybíráme
Na letošní KDP přijeli buď nováčci nebo štamgasti. ŠAMU Štítina patří mezi ty druhé. Letos se představili v bulvární komedii francouzského dramatika Erica Assouse Śvagřičky, která se u nás hraje v překladu Alexandra Jerie pod názvem Příbuzné si nevybíráme. Hra má tři tematické vrstvy – vztah mezi manželi, vztah mezi příbuznými a porovnání světa žen se světem mužů. Skládá se ze dvou částí. První z nich je konverzační komedií z rodinné večeře tří bratrů a jejich žen, která se po příchodu sekretářky Natálie mění v nebezpečnou hru s ohněm. Ve druhé části dochází k demaskování jednotlivých postav a jejich vztahů a komedie získává rysy frašky.
Je třeba konstatovat, že soubor ctí žánr, pro komedii tohoto typu má dobré typové obsazení a herci jsou schopni přirozené existence na jevišti. Své kvality ostatně dokázali už dříve v komedii Blbec k večeři, v níž se podobně jako v Assousovi prezentovali jako herecky vyrovnaný kolektiv. Výrazným typem je zejména představitel advokáta Yvana Ondřej Benda, který dokáže svou postavu proměňovat podle vývoje situace, využít všech možností mimoslovního vyjádření ke komentování a je stále ve hře. Vidíme i řadu pěkně rozehraných situací, např. v etudě s buráky. Pěkný je i závěr celé inscenace v rozehrání etudy s doutníky, v níž se zároveň pointuje téma světa mužů, kteří se na rozdíl od žen dokážou rychleji uvolnit a už nic neřešit. Dobré pasáže má i zubař Lukáš Vlček. Jejich ženy by však měly být barevnější. Obě (Mathilda a Christell) mají ve svém rejstříku jen jednu strunu, což je málo na to, aby mohly dobře reagovat na dějové zvraty. Natálie by měla být ve své naivnosti a rafinovanosti a zároveň i živočišnosti, s níž si dokáže užívat života, více než jsme viděli, jejich protipólem.
Základním problémem inscenace je její temporytmus, který nemá rozměr komedie. Hraje se jakoby důkladně s temporytmem spíše psychologicko-realistické hry. Ostatně prvky psychologického realismu najdeme v herectví ženských představitelek i ve zmiňované druhé části. Inscenaci to výrazně retarduje a je to v rozporu s tím, jak se řítí do frašky. Za problém je možné považovat i aranžování postav v prostoru s prakticky nulovým využitím mizanscény. Herci jsou vrženi do prostoru často proti smyslu dané scény. Např. Natálie je ve scéně výslechu aranžována u stěny, i když je v tuto chvíli centrální postavou. Chce to jiné nasazení s komediální energií a vnitřní dynamikou a rychlou reakcí na partnera. Pak by i komedie mohla být ještě zábavnější.