Rádobydivadlo Klapý je letos samé jubileum. Slaví pětadvacáté výročí vzniku a na KDP jsou podesáté. Téměř účast znamenala pro přehlídku něco zajímavého, někdy i naprosto zásadního pro amatérské divadlo. Neotřelé látky s osobitým pojetím a vždy dobré herectví vyrovnaného souboru. Poslední věta platí i pro inscenaci hry Václava Nývlta Taneční hodiny pro starší a pokročilé na motivy stejnojmenné novely Bohumila Hrabala.

 Hodnocení této inscenace je však komplikovanější. V úvahu je třeba vzít samotnou výchozí předlohu.  Ve své v pořadí třetí knize Hrabal naplno uplatnil princip nekonečného a nekončícího hovoru, který je smyslem sám o sobě. Bezejmenný starý muž pro potřebu a poučení slečny Kamily vypovídá svůj osobitý a velmi originální pohled na svět, v němž se mísí spojování vysokého a nízkého, přesvědčení o hře jako podstatném rysu života, v němž pudovost a sexualita jsou podstatou a východiskem, aniž by však život byl na ně redukován.

 Václav Nývlt v dramatizaci pracuje s tématem samoty. Mistr je osamělý, podobně osamělé jsou i ostatní figury, pro něž jsou taneční hodiny příležitostí z této samoty vyjít. To je základní dramatická situace hry.  Podíváme-li se na Hrabalovu předlohu, představuje toto uchopení rezignaci na celou šíři, kterou tato předloha nabízí. Surrealistický proud nekončícího vyprávění, v němž se střídají střihy, montáže, a především překvapující a velmi neotřelé asociace Nývltova dramatizace nahrazuje tragikomickými situacemi postavenými na slovním a částečně situačním humoru, jehož jádrem je jistá živočišnost návštěvníků tanečních hodin. To chvíli funguje, dokonce na samotném začátku inscenace (viz věšení cedule) přináší možná nejbarvitější situaci, avšak pak už jen paběrkujeme (např. pěkné etudy s kapesníkem či holí), neboť se tento princip vyčerpal a také divák se baví stále méně. A to navzdory nespornému hereckému umu představitele hlavní role Jiřího Krause i Veroniky Valešové zaskakující v roli šestnáctileté. V souboji o to, kdo bude vyprávět, se nakonec téma samoty vytratilo úplně. Je vůbec otázkou, zda je Mistr skutečně osamělý, vždyť on si vystačí sám. Kde zůstala hrabalovská fantazie a pábitelství? Možná se ztratily v režijním řešení vztahu tanečních hodin a drogistické laboratoře, jejichž zreálněním absurdně vznikly dva paralelní prostory, jimiž  nejenom Mistr, nýbrž i šedesátiletá volně přecházejí. V prvoplánové textové rovině chybí rozkoš z vyprávění. Zmiňovaná živočišnost je u Hrabala přece vždy spojena s duchovnem (to ostatně odpovídá jednomu z filozofických východisek).

 Bylo by krajně neseriózní nepřiznat, že Taneční hodiny pro starší a pokročilé na rozdíl od jiných Hrabalových předloh (Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále) neposkytují tolik východisek pro dramatické uchopení. A v tomto smyslu ani hra Václava Nývlta tento stín nepřekročila. Přátelé z Rádobydivadla tak svedli trochu marný souboj. Vzhledem k tomu, že vím, co také v současné době připravují či dokonce připravili, volám - zapomeňme přátelé a těšme se.