V režii Tomáše Hradila uvedl soubor z Velké Bystřice hru, která od osmdesátých let minulého století sklízí úspěchy včetně ceny za nejlepší komedii ve Francii. Českou premiéru si zapsalo amatérské Divadlo Devítka z Ostravy. Předloha je bulvární komedie, která podobně jako hry Bez roucha či Divadelní komedie čerpá z divadelního prostředí a dává možnost ve formě hry ve hře nahlédnout pod pokličku divadelní praxe.

Skupina herců zkouší bulvární frašku z dvacátých let minulého století. Je pár dní před premiérou a nic není hotové. Technika je flegmatická, to je patrné např. na první připsané mimoslovní scéně. Režisérka nezvládá krizové situace (mimochodem i její představitelka Eva Vernerová by měla přidat na důrazu a energii). Mezi herci, jejichž lidské charaktery autoři předepsali, vzrůstá napětí. Je jasné, že se blíží katastrofa. Hra má tři roviny. První z nich je zkouška, druhou je civilní poloha herců, kteří formou zcizování reagují jako lidé, třetí je pak premiéra. Důležitý je fakt, že pouze dva z členů skupiny (manželé Sofie a Richard) jsou profesionálové. Ostatní jsou nadšení amatéři. Např. Julien hraje jen proto, že jeho otec je producentem inscenace. 

Tomáš Hradil přečetl žánr či spíše žánry (každá polovina se hraje v jiném žánru) a pochopil, že jedinou ambicí hry je zábava. Pro rovinu zkoušky, v níž se představují zároveň dramatické postavy i jejich představitelé a která je vlastně rozehráním jediné dramatické situace, navymýšlel spoustu slovní, pohybové, zvukové i situační komiky. Doplácí však jednak na to, že hra v této části je konstrukcí a také se nepodařilo dostatečně odlišit opakující se situace tak, aby se vyvíjely opřené o tematizaci figury. Je to patrné zejména na Julienovi. Jeho postava je hraná s vysokou mírou stylizace, avšak stále stejně. Jako neherec, který se připlete do divadelní mašinérie přípravy inscenace, nemusí být přece na konci stejný jako na začátku. 

První polovina, která tenduje ke grotesce, se vleče, rozpadá se na jednotlivé výstupy a ztrácí se souhra. Hráči na sebe málo reagují. V přemíře snahy po ještě vyšší míře komiky si přidávají dobové vtipy (např. trochu laciná zmínka o prohibici). Druhou polovinou inscenace je premiéra bulvární komedie z dvacátých let. Režijně i herecky vychází ze situací a až na postavu režisérky Kláry, jež musí zaskočit za Dominika, který se opil, jsou ostatní velmi živí, hrají s chutí a s energií. Bylo to patrné i na reakcích publika, které reagovalo mnohem živěji než v první půlce. Zejména se daří Romanu Teglovi v roli Juliena – Henriho. Dobrá je scéna (kolektivní dílo souboru), neboť vytváří dobrý prostor pro hru. Je otázkou, zda opravdu všechny kostýmy (pánský župan?) jsou dobové.