Divadelní soubor Rádobydivadlo Klapý projevil velkou dramaturgickou odvahu, když si vybral drsnou tragikomedii současného anglického dramatika Martina McDonagha Kráska z Leenane. Hra sonduje duši člověka s krutou otevřeností a pokud situace vylehčuje humorem, je to humor drsný nebo černý.

McDonagh je v povědomí divadelníků jako irský dramatik, i když je to pravda jenom z části, protože má pouze irské kořeny. Rodiče se v Irsku narodili, ale ze země je vyhnala bída a Martin McDonagh se už narodil v Londýně. V jejich domě se scházela irská komunita, kde se vyprávěly příběhy a zpívaly písně. Martin spojil tuto kulturu s drsnou kulturou mladých Angličanů. Uctíval Quentina Tarantina a Martina Scorsese, od nichž se učil udržet diváckou pozornost prudkými střihy, rytmickými proměnami, krajními kontrasty a ironickým nadhledem. Studium pověsil v 16 letech na hřebík, pracoval jen příležitostně a bez skrupulí žil z podpory. Jeho první hry byly odmítány a tak si koupil příručku o tom, jak psát divadelní hru. Devět dní na to vznikla Kráska z Leenane. Bylo to v roce 1996 a autorovi bylo 26 let. Tato hra spolu s pozdějším Poručíkem Inishmoru a Mrzákem Inishmaanským, Osiřelým západem a Pánem polštářů obletěly celý svět. 

Kráska z Leenane je ironický titul. Mavreen, hlavní hrdinku, popisuje autor jako nepříliš pohlednou ženu kolem čtyřicítky. Její základní problém podobně jako její matky, se kterou žije v zapadlém venkovském stavení, je panický strach ze samoty. Obě se snaží s maximálním egoismem prosadit svůj život na úkor té druhé. Ale nenávist, netolerance, škodolibost a surovost pocity osamocení jenom umocňují. Jejich vzájemný vztah ztvrdl v kapriciozní poziční boj vyvíjející se v krutých úkladech a rafinovaných podlostech. Přitom bolest a jejich touha vybřednout z bezútěšného života vzbuzují soucit. Ve hře jsou zakotveny ještě dvě postavy: Pat představuje pro Mavreen  východisko, jak se dostat z kruhu samoty, jeho bratr Ray je spíše jakýmsi informátorem a hybatelem děje. 

Režisér Ladislav Valeš nepřistupoval k textu pasívně. Šťastnou ruku měl v řadě razantních škrtů, ale problematický je jeho nepříliš citlivý škrt v závěru hry. I tady je pozitivní zestručnění zejména v pasážích o průběhu vyšetřování a o pohřbu. Chybou je ale škrtnutí motivu tenisového míčku, který je rozehrán v předchozích scénách a zejména zamlčení informace o Patově svatbě. Oslabuje se tak téma samoty Mavreen, která je díky Patovu sňatku nevratná. 

Veronika Valešová prokazuje v této roli širokou škálu výrazových prostředků oscilující mezi zlobou a bolestí, urputností a rezignací. Škoda, že nenachází rovnocennou partnerku v matce Mag Dany Cendrové. V jejím podání je Mag nevýrazná, pasívní žena bez hnacího motoru zloby, záludnosti a nenávisti pramenících ze strachu a bolesti. Jak Petr Bernard jako Pat, tak Vítek Šťastný v roli Raye s autentickou jistotou a energií ztvárňují svoje postavy. Přes dílčí výhrady jde o inscenaci, která tvůrčím obsahem obohatila profil přehlídky.