Rádobydivadlo Klapý si důsledně vybírá pro svůj dramaturgický plán texty neotřelé, zajímavé a svým způsobem provokující. Tak tomu je patrně i v případě této hry. 

 

  Autorka pocházející z ortodoxní židovské komunity se ve své hře snaží vyrovnat s některými rituálními požadavky judaismu, které vedou k nesvobodě. Rituální lázeň mikve není jenom fyzickou, ale duchovní očistou, ve které se schází sociálně i charakterově rozvrstvená skupiny žen, které v tomto prostředí, vědomé si své ženskosti, potřebují řešit z různých hledisek své vážné osobní problémy.

 

  Hra sama by se mohla zdát divákovi odtažitá pro množství reálií českému svobodomyslnému člověku odtažitých, kdyby se nepodařilo touhu po osvobození zobecnit a rozehrát ji v přesně určených situacích, kde postavy řeší svůj problém bohatým hereckým jednáním a zobrazují rozpor svých životních situací. A tady je hlavní problém inscenace. Nedochází ke konfliktu mezi rozhodováním a postojích lázeňské Šošany (která spíše bez proměny sděluje myšlenky v monotónní textové rovině) a mezi mladou pracovnicí Širou (spíše něžně lyrickou, než hybnou silou) a inspirací proti náboženské doktríně. 

 

  Postavy až na některé výjimky v některých svých situacích (Chedva, Esti, Tehíla) se projevují ve většině dialogů spíše lineárně bez většího odstínění svých osobních postojů a průběžného jednání, kdy vzniká pocit jakoby některá dějová fakta hodnotily stejně v převážně jednotvárně vedených dialozích, kterým chybí i čitelnější organizace v prostoru. Ne zcela šťastný závěr inscenace je zvedání utopené dívky k jakémusi obrazu umučeného Krista, zvláště jedná-li se o židovské prostředí. Možná že by čitelnějšímu sdělení témat a jejich důsledné propracování se srozumitelnější dikcí pomohlo k většímu diváckému zážitku a plnému pochopení pravého poslání tohoto nesnadného textu. 

 

  Možná, že na jiných přehlídkách bylo Rádobydivadlo Klapý touto inscenací sdělnější a účinnější. Může se to stát. Ale na vysocké přehlídce zůstalo spíše u čestného pokusu, který nebyl zcela naplněn.