Druhá letošní inscenace hostitelského souboru přinesla známý a nejen v poslední době amatérskými soubory velmi hraný titul. Hrobka s vyhlídkou je žánrově detektivní komedie, v níž autor předepsal nejen scénografii, nýbrž i typy jednotlivých figur. Rodina Tombů ani nepředstírá, že jsou normální rodinou (jsme místní Frankensteinové, říká jedna z postav). Jde o jakousi Adamsovu rodinu, v níž každý člen je nějak vyšinutý. Tlustá Emily miluje jídlo, Dora vyrábí otrávené likéry a svými obětmi hnojí zahradu, Lucien je vědec, co ještě nic nevynalezl, Markus se domnívá, že je Caesar, a Olivera museli zavřít do sklepa, neboť trpí utkvělou představou, že je vlkodlak. Poslední sestra Monika je nymfomanka. Jejich stejně praštěný právě zesnulý otec učiní podivnou závět ve prospěch spisovatelky ženských románů, které ho dokázaly spolehlivěji uspat než jakékoliv léky.  Smějeme se paradoxu, že to, co Tombovým připadá normální, je už dávno za hranicí normality. Je jasné, že tato bohatá, leč pro praktický život zcela nepoužitelná rodina, se zdá být snadnou kořistí jak pro rodinného právníka, tak pro ošetřovatelku Markuse. Ti vymyslí plán, jak rodinu obrat o všechno. To je výchozí situace.  Z hlediska žánru je půdorysem zápletková komedie s detektivkou okořeněná suchým anglickým humorem a prvky hororu. Autor si přeje, abychom se trochu báli a trochu se smáli.

  Inscenátoři (Jan Hejral jako autor úpravy, zároveň společně s Ivanem Hanušem v pozici režisérů) hru podstatně zkrátili, co jí jen prospělo, neboť autor chtěl dát svým postavám dostatek prostoru, takže dlouhé dialogy jsou spíše monology. Ve škrtech se však ocitl podstatný vysvětlující fakt, že rodina jsou potomci travičské rodiny Borgiů a také závěrečný monolog vražedkyně ošetřovatelky Anny, která vysvětluje, jak a proč vraždila, takže divák je ochuzený o kauzu oddacího listu Markuse a Anny, o spojenectví mezi právníkem a Annou. Jednotlivé postavy hrají zkušení herci i novicové a až na velmi výrazně stylizovanou a přesně tematizovanou Emily v podání Svatky Hejralové a částečně také Luciena Jiřího Líbala jsou vedeny ve velmi obecné rovině, takže jejich charakteristika není vždy čitelná. Např. klíčová postava Anny Franklinové (Magdy Hejralové) je sice civilně přirozená, nikoliv jevištně sdělná. Souboru se nepodařilo naplnit zcela žánr, chybějí dobře vystavěné situace, temporytmus neodpovídá komediálnímu žánru. Celá inscenace tak osciluje mezi komedií a psychologicko realistickou detektivkou. Chybějí čitelné vztahy (z hlediska tématu je klíčový vztah mezi Markusem a Annou). Inscenace nemá potřebnou dávkou napětí a humoru. Nepomohla ani scéna, důmyslně vyrobená, avšak nefungující jako dobrý prostor pro hru.

   

  Pod tímto názvem jsme shlédli druhou inscenaci hry Hrobka s vyhlídkou. Inscenátoři (úprava Vlaďka Koďousková, scénář a režie Jana Kouřilová) udělali některé podstatné změny. Kromě názvu změnili jméno rodiny na Eliotovi, místo rodinného právníka je právnička Jamesová (tím se musela změnit motivace spojenectví s ošetřovatelkou Annou). Jamesová v situaci, kdy mluví o zesnulém, udělá gesto, z něhož je patrné, že její vztah s ním nebyl čistě pracovní. Lucien je malířem. Dramaturgická úprava je velmi podobná jako u Vysockých (také udělali oba problematické škrty) a navíc škrtali občas k vlastní škodě i slovní humor.

  Pokud jde o ztvárnění jednotlivých postav tak až na Annu a Moniku, které mají širší herecký rejstřík a jsou přesněji charakterizovány, převládají obecné typy. Není jasná stylizace Emily ani Dory, které jsou spíše karikaturami než tematizovanými postavami. Ani proměna Luciena na malíře nepřináší inscenaci nic navíc. Svou praštěnost zejména představitelé Emily a Luciena nahrazují expresí, která je mimo žánr. Také Lučanským se nepodařilo dodržet žánr detektivní komedie. Některé situace hrají s psychologickou pravděpodobností, jiné přehrávají. Více se daří Anně, která má tajemství, přesně dávkuje svou přípravu na odstraňování jednotlivých členů rodiny a v závěrečném vysvětlujícím monologu umí hereckými prostředky ztvárnit přerod nevinné obětavé ošetřovatelky v lítou bestii lačnou peněz. Rovněž Monika (Moniky Dvořákové) je včetně znakového kostýmu svým hereckým projevem čitelná. Obsazením postavy Markuse herečkou (Lenka Kočová) se zcela zmatnil vztah Markuse a Anny, což je z hlediska tématu zcela zásadní. Je zřejmé, že kromě žánru mají Lučanští problém i se stylem inscenace. Jakoby o ní přemýšleli z vnějšku, nikoliv po tématu, nikoliv po charakterech. Jistá prvoplánovost je patrná i v kostýmech a ve scéně. Detektivka rozhodně nevystačí se závěsem, potřebuje tajné dveře jako překvapení. To patří k půdorysu tohoto žánru.

  Nicméně souboru se podařilo něco, co není mezi amatérskými divadly zcela obvyklé. Přestože začínají (po mnoha letech se obnovilo amatérské divadlo), dostali svou první inscenaci na národní přehlídku. Nemohli za to nezaplatit daň.