Druhý nováček letošního Krakonošova divadelního podzimu Ražické hravé divadlo (Ražice leží u Písku) přivezl nesmírně úspěšnou komedii, která  prošla mnoha českými profesionálními i amatérskými divadly. Dokonce ani ve Vysokém není poprvé. Její francouzská premiéra se odehrála v roce 1966. Česká premiéra byla téměř o třicet let později. S francouzským šarmem a s notnou dávkou pikantnosti nabízí na půdorysu frašky řadu vtipných situací, jejichž základem je nedorozumění. Čtyři ženy, které bydlí v jednom bytě, hledají na inzerát čtyři různé muže. A protože všechny inzeráty mají stejnou značku, byť pro každou z nich znamená něco jiného, nutně se setkávají nesprávní partneři. Hra samotná se skládá z poměrně dlouhé expozice, v níž je třeba vysvětit, kdo jsou jednotlivé ženy, co chtějí a proč a ve druhé části z jednotlivých situací jako dialogů vždy jedné z žen a jednoho muže, který přišel na inzerát. Jako každá komedie tohoto typu také Na správné adrese potřebuje dobré typy a režijně zpracované situace.

 

Ražické hravé divadlo restartovalo svou činnost před deseti lety a je zřejmé, že všichni herci nemají stejnou míru zkušeností a také s tím se režisér musel vyrovnat. Proto zkrátil např. dialog mezi služebnou a Jeanem. Velkou pastí od autora je zmiňovaná expozice. Je dlouhá, nepřináší mnoho humoru a inscenaci retarduje. Cestou z této pasti by mohlo být zřetelnější rozkrytí motivací žen, které touží po změně svého života a všechny chtějí pryč z bytu, kde se dusí.  V hereckém projevu chybí větší spontaneita. Např. malířka hledá model Spartaka, aby mohla získat prémii a najmout si ateliér. Zvonek u dveří znamená šanci na tuto změnu. To je také vysvětlení, proč ženy neslyší, že jejich partneři nejsou ti praví, neboť to vlastně slyšet nechtějí. Tím se dostáváme k typologii žen. Georgette, majitelka bytu, je bývalá subreta, která si na umělkyni hraje i doma. Rozhodně je v rozporu s touto charakteristikou její stylizace ve scéně se Spartakem jako staré panny. Jeanine, pianistka, je velmi nevýrazná a režisér ji patrně mohl pomoci kostýmem. Služebná Marie- Luisa je napsaná v duchu francouzských komedií jako chytrý štírek, který si ze všech dělá trochu legraci, byť naoko předstírá, že má pro ně pochopení. Včera jsme viděli spíše naivní husičku. Nejvíc se žánru svou energií a tahem blíží představitelka malířky Dagmar Chmelíková. Pro jejich pánské protějšky našel režisér Jaroslav Němejc bohatší škálu typů. Zaujal Spartakus Františka Špatného a jako protipól režisér obsadil robustního nájemníka Bernarda. S drobnou rolí se vyrovnal Josef Zámečník jako Jean. Větší hereckou škálu mohl ukázat představitel nápadníka, který přichází jako poskytovatel erotických služeb. Základním kamenem inscenace jsou však situace. Rozhodně nejlépe vychází scéna malířky a nájemníka, která je však také od autora dobře napsaná, a navíc hercům pomáhají i kostýmové změny, které jsou samy o sobě zdrojem komiky. V této scéně podobně jako v dialogu Jeana a Marie-Luisy si režisér dobře pomohl nesourodostí partnerů. Hodně si soubor ubližuje tím, že nevyužívá mizanscény a dialogy aranžuje do prostoru před pohovkou, případně na ni, kde se říká text. Je hodně těžké najít klíč na jistou stereotypnost hry, kdy se čtyřikrát opakuje stejný model. Možná by řešením bylo razantně škrtat a víc to temporytmicky a s hereckou nadsázkou ladit do crazykomedie. Na jedné straně chybí inscenaci lehkost a na druhé straně větší aktivita v hereckém projevu. Pozor na jevištní projev, kde se zejména u představitelky Marie-Luisy mnohokrát objevilo znělé „j“ s přehnanou gestikulaci.

 

Soubor, který nepatří k matadorům přehlídek, se tímto opusem vydal nepochybně na cestu za většími a složitějšími inscenacemi, za hledáním dalších členů. Určitě Ražickým všichni přejeme hodně štěstí.