Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 2021 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 

Obsah stránky

Lars von Trier - Kdo je tady ředitel? - DS Kolár Police nad Metují

Z Police nad Metují doputoval na Krakonošův divadelní podzim titul Kdo je tady ředitel?. Velmi dobrá a v kontextu našeho venkovského amatérského divadla pozoruhodná dramaturgická volba!  
 
Původní filmové předlohy se dostávají do hledáčku českých divadelníků stále častěji. Výjimkou není ani dílo dánského kontroverzního režiséra jménem Lars von Trier. Jedním z důvodů, proč právě jeho filmy vábí k divadelním adaptacím, je fakt, že se v nich dokonale prolíná skutečný svět se světem divadelní iluze. A že je s tímto prolínáním velmi zábavně nakládáno. To je ostatně i případ textu Kdo je tady ředitel?.
 
Antihrdinou dramatického příběhu je skutečný ředitel firmy, který deset let předstírá, že je řadovým zaměstnancem, aby mohl ostatními zaměstnanci zručně a bezcitně manipulovat pomocí postavy ředitele fiktivního. Ten je údajně kdesi v USA. Ale ouvej. Skutečný majitel se jednoho dne rozhodne firmu prodat a nevycválaný islandský kupec trvá na osobním jednání s ředitelem. Kde ho ale vzít? Je nutné si nějakého falešného ředitele narychlo najmout. A tímhle neobvyklým způsobem vzniká nové pracovní místo pro jednoho zneuznaného oblastního herce. Ten se ovšem postupně začne režijní taktovce skutečného šéfa vymykat. Taková je základní zápletka hry, kterou pro jeviště adaptovali režisér Daniel Hrbek a dramaturgyně Martina Kinská z pražského Švandova divadla.
 
Jedním z klíčových témat hry se tak stává konfrontace skutečného a divadelního světa, hra se záměnami identit a hraní určitých rolí v nejrůznějších významových rovinách. Děj se brzy zamotá, vstupují do něj postavy šesti nejvěrnějších zaměstnanců a později navíc i postava Kristofferovy bývalé životní družky. Komedie se zahušťuje rychle se měnícími dramatickými situacemi, které se jeví být bláznivé, místy až absurdní. Ukáže se, že každý zaměstnanec má o domnělém řediteli zcela odlišné informace a že všichni byli fiktivním ředitelem více či méně zneužiti, ba co víc, vyloženě podvedeni. V důsledku toho trpí každý jinou neurózou.  Pochopitelně, že to Kristoffer v roli „novopečeného“ ředitele pěkně slízne a musí okamžitě začít improvizovat. A při improvizaci většinou ani jedna strana netuší, na čem momentálně skutečně je. Kristoffer postupně zjišťuje, v jaké hře a koho doopravdy hraje. A tady autoři mistrně rozehrávají téma manipulace, ať už jde o tu, kterou koná jeden ředitel na druhém, nebo o tu, kterou oba dohromady, i každý zvlášť, konají na podřízených. 
 
Do Kristofferovy hry tak postupně vstupují nové prvky – zaujetí osobního postoje k okolní situaci, empatie a soucit. Jeho postava je ovšem napsána jako mnohovrstevnatá, a tak ani za těchto okolností nepřestává být v prvé řadě hercem, kterého syndrom dramatického umělce neopouští a trvá na patřičné gradaci a doznívání dramatických situací, na které si divadelně hraje uprostřed skutečného života. To dodává situacím všudypřítomné napětí a nepředvídatelnost.
 
Zkrátka a dobře, jde o text stylově i tematicky bohatý a vůbec ne jednoduchý. Poličtí jej obdařili vnímavým režijně dramaturgickým výkladem a celou řadou divadelních nápadů (např. nahrazením scény na koncertě etudou v kině). Výhodou je rovněž obsazení dvou ústředních rolí očividně nadanými herci (Jan Antl jako Kristoffer a Jiří Trnovský jako Ravn), kteří se navíc do těchto rolí typově skvěle hodí. Role jsou to těžké a kladou značné nároky na režijně herecké zpracování. Oba herci i režisér Jaroslav Souček s těmito nároky odvážně bojovali. Ne vždy to byl boj vítězný, ale jistě stál za to. Postavě Kristoffera chybí místy potřebná dynamika, bytostná potřeba hnát děj kupředu a vyhrocovat situace. Jeho dramatické jednání je nepatřičně klidné až pomalé. Rovněž vývoj od herce plnícího mechanicky úkoly skutečného ředitele přes člověka zaujímajícího na situace vlastní názor až k rebelovi, který se vzbouří, není dostatečně čitelný. Jakoby chyběly přesně pojmenované body zlomu. Kdy a proč konkrétně postava mění dosavadní postoje? Naproti tomu Ravnovo jednání je dlouho čitelné a temporytmicky přesnější. Problém nastává v samotném závěru, kde není divadelně přesvědčivě zdůvodněn přerod z cynického manipulátora do přecitlivělého lidumila. 
 
I přes zmíněné výhrady podali oba pánové solidní herecké výkony. Měli rovněž velmi dobrou oporu mezi některými spoluhráči. V galerii rázovitých typů vynikali přesným vedením svých postav depresivní Gorm Filipa Kovaříka, Dány suverénně urážející Finnur Petra Scholze nebo Tlumočník Ivo Hambálka.
 
Po režijní stránce by stálo za to věnovat zvýšenou pozornost budování jednotlivých dramatických situací tak, aby se jedna ve druhé nerozpouštěla, nýbrž aby od sebe byly ostře děleny dílčími pointami. Díky málo zřetelné výstavbě dramatických situací se občas stává všechno dění na scéně stejně důležité, chybí režijní akcenty, vadne temporytmus a s ním i pozornost publika. Nejčastěji se tak děje při scénách „na neutrální půdě“. Nedostatečně proměnnému temporytmu neprospívá ani vcelku monotónní a zpomalující hudební podkres (zejména Bjork). Zvuk by měl být navíc citlivější k síle hlasu herců – například pro řev xeroxu se ke škodě inscenace většina diváků nedozví důležitou informaci o manželovi oběšeném na šňůře od kopírky. 
 
Přes všechny možné výhrady jsme viděli kultivovaný jevištní tvar, obdařený navíc funkčním scénografickým řešením. Jsem upřímně rád, že jsou na Krakonošově divadelním podzimu k vidění kvalitní a neohrané tituly, které mají zásadní potřebu řešit silná, najmě pak společenskokritická témata. Kdo je tady ředitel je jedním z nich.
Luděk Horký
Vyšlo ve Větrníku č. 15
15. 10. 2015

Patička

© David Hejral, Jan Pohanka, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2024